JÁ NEMOHU TI JEŠTĚ, BRATŘE, ŘÍCI

Antonín Sova

JÁ NEMOHU TI JEŠTĚ, BRATŘE, ŘÍCI
Já nemohu ti ještě „bratře“ říci. Penězi daleko tě držím od těla. Tvou píli a tvou celou úrodu, tvou mohu skončit svobodu a v sklepní díře s tmavou okenicí tě celý život věznit docela. Já les, jejž dýcháš, vykácím, s tisíci jiných tebe nacpu v mrakodrapy. V budovy kouře dálky zobracím. Ohluším sluch tvůj vřavou překupníků. Paláce bank, toť chrámy mojí mapy, v nichž milionářských svět modloslužebníků. Já nemohu tě bratrem nazývat – neb dal jsem brousit meče, líti děla, a musil jsem se písni míru smát: vždyť ženy rodí zas, vždyť sílí mužů těla. Penězům mojím narůstaly ruce jen tenkrát, v buben válečná když píseň hřměla, neb nový řád když na svých šibenicích si pověsila revoluce. 104

Kniha Za člověkem (in Dílo Antonína Sovy, svazek 22) (1930)
Autor Antonín Sova