HOREČKA
Mdlý, nevěděl již o nemoci,
vždyť stále se mu více zdá:
že perlík v žhavé výhni noci
se z kovadliny pozvedá
a hrůzou děsu posedá.
A stále stoupu cítil v hlavě,
dopadá, křemen pod ní skříp,
stružkami kov se plouží žhavě,
kdos klíštky klepet maso štíp',
až na smrt bílý byl ten vryp.
Jak kov by zatřesk' o kamenykameny,
když ze slabých by paží spad',
teď pokácenými to kmeny
tíž velká tlačí odevšad;
srdce se musí rozbuchat.
Je třeba k zdraví míti vůli,
skřet z horečky snů zavrčí,
tlačí se zadku oblou půlí,
zježí se, skočí, nakrčí,
břich obnaží a nastrčí.
Tvé jméno svolávají všudy,
čekají na tě básníci.
127
však marně, – strašidelné sudy
kdos válí napříč silnicí,
však nepohnou se při tom údy.
Tu poznal, peklo dělníků
že v jeho hlavě, prsou straší,
žár strašné výhně kovářů.kovářů,
chlad ledu zdiva zedníků,
svit z hluboké tmy horníků,
kovkopů modlitba se k světlu vznáší.
Vyloučen z práce, smutný byl.
Pak milenky své bílé ruce našel.
A lék z ní pokorně a vděčné pil.
A v témž dni, v kterém zadoufal,
jak list se odloučil a zašel.
128