MATEŘSKÁ LÁSKA

Antonín Sova

MATEŘSKÁ LÁSKA
Když jaro tu a za kočičkami se zjeví sasanky, podleštky modře kvetou, a jedle letorostů hoří svíčkami, jásavou, skřivánčí vzduch zvoní větou, vzpomínkou na dům zasmušilý zaklepat je třeba u lesa, jenž na slunci chce spat. Psi bouří se. A paní kráčí vstříc. Již vítá hosta. Zelení sad raší, zem ze záhonů voní stále víc, sněženky vyskakují, jehnědy se práší. Zas duchem nepřítomna, to klást šla na padlého syna rov. A nikdy srdce její doma nebylonebylo, když zaklepal jsi, dlelo vždycky v dáli. A byl jsi jist, že synův hrob si krášlilo v těch pustých místech, jež jí strašny připadaly, a že tam za dnů její srdce poklekalo a v nocích v hrobě se synovým srdcem spalo. 134

Kniha Za člověkem (in Dílo Antonína Sovy, svazek 22) (1930)
Autor Antonín Sova