MEDITACE PO VÁLCE
Člověčenstvo
krvácelo ze všech svých ran. A umíralo.
Samo si je zasadilo sebevražedně před tváří Boha,
nevědouc, na koho svaliti vinu, přimklo se k matce Zemi.
Neměla však času rodit matka Země. Pohřbívala.
Zmatek vybíjených národů, mučených duší,
hrůza zmrzačených těl,
překotné stěhování pobízí k spěchu předurčeného k smrti,
hučí halasem, tlumeno kroky v sesýchající krvi.
Dočkáme se života, vyvolení, domyslíme se konce?
Láska často jen nachází malý úkryt k odpočinku,
sepiaté ruce, volá, nevyslyšena,
na jejím zmužilém vyčkávání lpí těžké slzy,
zhořklé pokořeným roztoužením.
Přátelství bratrské druží se. Ale se zaťatými pěstmi,
sílí v mlnný výboj, čeká, až vybije se zítra
v nových řádech světových.
Sepiatější, čím dotěrněji obnažuje sobectví,
zlé pudy lidstva. Sobectví se vším, se ctí, statečností
dostavilo se na hromadné pohřebiště,
kramaří, vyssává morek z vyhladovělých kostí.
Ceny přibijí na vrata tržnic, zákonné to odpustky
malých i větších i největších šelem,
spojených v řetěz nedozírný rozplemeněných odrůd,
149
stále sílu ssajících a lidstvo vraždících.
Ale z té plahočivé bídy
svědomí člověčenstva se zdvihá, nejcitlivěji se chví,
touží se vzpamatovat,
prohřešivši se na sobě hledá, slitovníka
s pohledem přísným vzkříšené spravedlnosti,
tak smírné a vidoucí, jak náhlé světlo
do temnoty, kde bouří vše vyvráceno, bez hnutí
po sídlech nezbylo památky, zoufale trčí z měst
pahýl věže, jak šibenice, pokrvácená
hromadnými popravami.
Svědomí, sviť a zadrž ruku nenasytných tyranů!
150