ČESKÝ OSUD
Hrob chtěli vykopat kdes v kopcích středozemí.
Jej svlékli do naha. A sta let ležel němý.
Pak oživ zázrakem nad hory, města zvedal
jak přízrak údy své, šel, vrahy svoje hledal.
Leč vrahů nebylo, těch, již ho zavraždili,
tu synové jich, vnuci, již osazeni byli.
A tak mu děli: Střež se. Co otcům nesouzeno,
nám jednou souzeno je: tvé rozšlapati jméno.
Leč živ-li, jako zázrak žij z naší vůle tedy,
na hrob svůj v středozemí, pastevče, sedni, bledý,
nám služ, pas naše stáda, les kácej sosen, dubin,
vynášej zlato z důlí kdes neproniklých hlubin,
po břiše plaz' se dotud, než vyprší ti lhůta
a než nadejde jednou tvá chvíle smrti krutá.
Neb věz, že jen tvé tělo smí hasnout v shonu hluchém,
však nebudeš tak šťasten: se utkat s námi duchem.
On pochopil. Mdlý, chorý staleté od slabosti,
tak plazil se a čekal, tou zničen jízlivostí.
25
Měl otrok šat i chleba, i řetěz, jímž jej spiali
a k točícím svým kolům jej navždy přikovali.
Nad ním stál Osud vztyčen, svou hlavu pial, bič zdvíhal,
s ním vstával se sluncem a s měsícem s ním líhal.
A ač byl krutý, věčné mu přisliboval žití:
Už nikdy neumřeš, – jen budeš stále mříti.
Už nezvítězíš nikdy, – jen musíš přemáhati
zlo, které prospal jsi, vždy v nový boj se dáti
ne tělem otročím, jež využili záhy,
leč duchem přerosteš-li ješitné své vrahy.
26