ZÁPASY A OSUDY
BÁSNĚ Z ROKU 1907 – 1909
AVENTINUM
1927
[3]
PRAHA, VĚCNÁ STRÁŽ
Je večer sladký, lípy dech
Petřínských voní na valech
a polo bdí a na půl dřímá
v oparu světel obrys čar
barvami do mlh vhozenýma,
pohádka, smutek, polotvar.
A pod zdí dole zubatou
se věže barokové pnou
nad modrý opar mlhavý,
nad špinavými střechami
blesk, světel požár žlutavý,
si zpívá polotmou.
Dívám se dolů v hlubinu...
A vzpomínám:... Mé mládí zas
jak zajíkavý, tichý hlas
by vzneslo tence k sluchu mi.
A barevnou jak bublinu
by vzneslo zlatým nad stéblem
v prostoru sluncem osleplém,
ji zřelo mizet, šťastné hrou
a šťastné, že už rozumí,
se divným blahem zachvělo,
se usmálo... a zemřelo...
5
To někdy zazní známý tón
jak probuzený v dálce zvon,
jako by mládí bouřící
se mělo zase probudit,
zas krvácet, zas hořící
červánky slunce k smrti pít
a poutem o zdi černé bít.
Ó Město v hloubce: kolikrát
jsem zemřel v tobě, z mrtvých vstal,
a kolikrát jsem s tím se rval,
co přišlo ničit nás a rvát,
kolikrát dvojnásob jsem žil
přebytkem křepkých, mužných sil,
kolikrát v zániku
beze slov, výkřiků
jak tichý, mrtvý proud
já mrtvě musil s tebou plout.
Ó Město v hloubce, slyš,
čím k výškám hovoříš?
Vzbouřené Mužství a Poznání,
Láska a němé Pokání
z krvavých hříchů,
boj s vrahy, boj, prudké utkání,
vzkřek jízlivých smíchů,
boj na smrt a na žití:
než zabit být, zabiti,
pohřbívat v tichu,
vzít prapor, v boj zoufalý
6
jej vetknouti na valy,
bdít ve dne a v noci bdít,
bdít zítra a věčně bdít,
bdít, bránit svou pýchu.
Ó Město v hloubce, slyš,
čím ke mně hovoříš?
Zápasy Rass a Věků
jak z kotle čarodějníka
sta kleteb, záští, vzkřeků
řve, bouří, štve a zaniká.
Tam cosi pěje o štěstí,
jež tenkrát může rozkvésti,
když svolí hrozný vrah,
jenž na tě ozbrojen a lstivý
nůž napřáh‘ křivý,
zlodějskou ruku vztáh‘.
Ó Město v hloubce: mládí mé
to vše mi zjevovalo kdys,
přátelství dalo, lásku čís‘,
pohledy, o nichž nevíme,
i tknutí rukou lichotných,
zpěv, bujných písní smích,
záblesky z dějin, které tmou
prošlehly zlou a vražednou, –
tím svaté jsi mi, Město, vším
a já už vím:
7
Zře do tvé hloubky zdá se mi,
že bdí tvůj Osud neznámý,
tvůj, Praho, osud nesmrtný.
Sám Osud tvůj tu poblíž stál,
až ku hvězdám se tyčit zdál
tak vítězný a ctný,
já zřel jsem ho, jak pochýlen
stál v šíři nad tebou,
zřel šerou nocí ze bran ven,
sluch napiat a zrak přiostřen
mlhavou tmou.
A pomalu zřím zacházet
staletí, vojska toulavá,
jichž oruží se krvavá
na slunci v dáli blýskala, –
zřím zajít smutnou dobu svou,
jež otročit si zvykala,
pomalu zacházet zřím tmou
svůj stín i těch, jež jsem kdys znal,
však nových vznikat na sta set,
tisíce, miliony hřmít,
tam mířit, tam, kde náš je cíl,
a na odboj a výboj jít
vpřed, duší mocně, mocně hřmít.
8
Aniž by řad se přerušil,
jdou za námi, kdož v lebkách svých
zárodky tají nových snů.
Bez konce půjdou ku věčnu.
Ti zhasnou... A ti vzeplají...
A s pochodněmi v rukou zdvižených
ty odzbrojí, kdož v temnu číhají.
9
RHAPSODIE O LÍPĚ
KONRÁDU POSPÍŠILOVI
I.
Obrovská lípo v zamlklém kraji.
Jdu rozloučit se s tvými rameny, smutně a uboze
vzpiatými k obloze,
na široké pláni v prorockém, ztrnulém vytržení.
Z pně dutého mrtvolný zápach vaziva stuchle hřeje,
kol kolem dýchá, zděšený v černé kůře lyšaj chvěje
svým křídlem ustrašeně.
V tom tichu dnů mřela jsi dávno v agonii věků.
Tvé visely holé vždy větve, jak pod hustým krovem sněhu.
Zmar prostornou vyhlodal výduť, po vrstvě vrstvu,
tvé duše míznatou sílu, tvou opojnou, křehkou něhu.
Oh, konečná záhubo, k němuž by kosmos měl rozsvítit světel řadu,
pláč severních větrů sesílit, noci říjnové rozkvílit
tím steskem, jenž dovede obsáhnout půltisíc roků,
kosmický pohřbe, prostě tak, s nezvratnou jistotou kroků
a v hodině téměř přicházíš, v bezcitném praskotu, v šumícím pádu
zpuchřelého, mrtvého obra, do věků rozrostlého,
uzráním věků mdlého.
10
II.
Oh, kráčeli tak nezvratně, tak jistě.
Tu v jednom se zdravili místě.
Na zádech sekery, pily, v řadě muži spěchali
a zpívali si osmahlí prudkým sluncem plochých strání,
kde vývratě a kořeny v suché hlíně ostré jich sekery nechaly,
šli polonazí a plátěné hadry se po větru třepaly.
A s dětmi na zádech ženy za nimi poslušně táhly,
všech obličeje na bronz zleštěny tak do černa smáhly,
jich prsa v železná brnění a ruce v kované palcáty,
jich nohy v sloupy den zpracoval, pevné jak dravčí pařáty,
jež každodenní tu cestu vyhlubovaly plání.
A sekery první ráz se temným úderem třás‘,
ráz, sekery první zvuk tlumeně prořídlým vzduchem zavyl,
svým družkám jak výzvu by pravil.
Ráz, sekery druhý zvuk ozval se, úsečný, tvrdý a hrubý,
tak zachřestil rytmicky hluše, jak dravci by hlodaly zuby
a zdrtily kosti; teď ostatní sekery rytmicky, suše
kol mrtvé té dávno duše,
jak čelistmi klapal by kostlivec, počaly v honbě divé
peň prosekávati kruhem, dole, až poblíž země
tak černé a vlhké a smrtelným potem svítící němě.
Ty ozvěny konce chtivé, však zádumčivé, ty zádumčivé,
ty zádumčivé.
11
III.
Tvých pět set jar volalo. Zadumán tisknul jsem do dlaní skráně,
nad prasklým pněm, shnilým, jenž svalil se obrovitý
po prázdné délce stráně.
Už nevidět ani hnízda na větvích spráchnivělých,
ni pupence, listu ani, ni květu, jenž porozvitý
by uchyt se větví stmělých.
A přece tu ptáci byli a kvetla tu nádherná jara
a kovové slunce se tavilo údolím, léto když hárá...
Ti ptáci, co zpívali dávno pět set let ve tvých větvích,
kolik as dotkli se srdcí bleskem zmizelých perutí?
Ty květy, co spadávaly pět set let na lidské hlavy,
kolik as okouzlily srdcí v dětinně naivním pohnutí?
Ty včely, co oblétaly v mracích tvou košatou korunu,
co obrovské práce navršily pod přešlých roků klenutí?
Když hvězdy se sypaly, stříbrné tkanivo s průhledné oblohy,
když plakala louka a nejpestřejšími hořela květy,
když pod tvými zkvetlými větvemi písně, zrozené k tanci,
se vracely na dávno zamlklé, znechucené už rety?
IV.
Za našeho dětství to bývala ještě stráň lásky a štěstí,
kdy voněla mladá léta květů tvých miliony,
tak opojných, tak sladce důvěrných, tak bláhových touhami,
za smrákajících se večerů zvučících dálnými zvony.
12
Hvězd kmitavých záchvit stříbrný, bzukot tisíců včel,
slov očekávání z retů, jež polibky utišily.
Ba zdálo se vůní zlákaných chomáče bílých těl
a přivátých odněkud tanečnic vanem se rozstoupily.
A v bělavé mlze, jež vlhnula z modravě šedých lesů,
tu pod lipou zatančily zrozeny laskavým snem
svůj tanec nevidný zrakem, však tušený v květů plesu
a v teplé té noci, kdy rameno spiaté je ramenem
a rety jsou na rtech a hlavy pálící horoucím plamenem
se v přírodě stávají svědky tak divů úžasných:
Zří jasně, co nebylo. Ale co ožilo štěstím jich.
V.
Když mladá se rozhlížela zkvetlým a zvlněným svahem,
před mnoha sty léty
tam točitou v prohlubeň cestou as průvody pestré zřela
a měnivé scenerie. Tu projíždět vojska. Tu mrtvoly zkosené vrahem
na hrudnatých polích, zdeptaná pod kopyt dusotem čela.
A jindy to ticho dnů nedělních vyssála, jiskření polí,
kdy projeli cestou rytíři, na bedrách barevné pruhy,
jich kabátce upnuté, nápisy na plechů stříbrném úběli
kol krků a rolničky s pasů a s ramenou koketně zvučely,
jich vlasy se vlnily, suknice zdobně lemované
a různobarevných čtvrtí, zlatem krumplované
své pestré v stráň házely duhy.
13
A rytíři galantní, bezbožné kněžstvo si pod ní sedalo,
své záletné paní, jež vzdychaly po dobrodružstvích, si hledalo,
ty paní, jichž flanderské sukně hrou měnivou, blankytnou, stinnou
za podzimů zvichřeny leskly se sobolí kožešinou,
jichž od loktů visící cípy stínily milencům hlavy
do klínů jich zabořené v umdlený večera skon.
To podzimní večer voněl... Ó, lípo, tvých větví vzdech lkavý.
Jak blýskaly drahokamy rozepiatých spon.
VI.
Toť doba, kdy Církev své hlásala triumfy zjevnou mstou, skrytou
a znemravnění svých Sodomu papežskou autoritou.
V tu dobu to bylo,
kdy vraždila každý vzkřik lidský, vzkřek orlí vzpoury ubila
a protesty Srdce a Rozumu
na inkvisičním kole ztlumila,
je na hranic plamenech zhubila.
V tu dobu to tenkrát bylo,
kdy odmítnuv z Říma mu vnucené pravdy na žhnoucí hranici
Hus zazpíval vítěznou píseň Svědomí, plápolem vlající
do světových úhlů všech, ó, nadlidská Sílo,
a v základech Církví třás‘, zachycen kameny zvětralými
a navždy již z drolící se té klenby vypadlými,
14
kles pod nimi zdrcen, však velký.
Tu za ohořelými rameny
hle, k úžasu biskupů mstivých fanatického Říma
příšerně ozářen krví a šlehajícími plameny
stín protestu výrost až k nebesům, do nocí Evropy hřímá.
Tu z chatrčí nejubožejších a při zemi nejshrbenějších
řev odvety zdvihl se. Postavy děsivé do šiků řadí,
pro člověka svého jít do bojů čistého svědomí krvavých,
ty pomstít, své katy i cizáky, císaře, který zradí,
Řím proklet a se zemí srovnat zpupná léna a hrady
a za pravdu táhnout a stavět své řady a řady a řady,
své dunící vozy, své řady, své řady, své řady, řady.
Dny hrozné a němé noci. Co dělo se v Čechách dole,
jak němě a pod staženými kuklemi Táboři táhli,
mstu v bezvousých obličejích, přes řeky, přes pláně, pole,
jak šeré a nekonečné Prozřetelnosti hlas náhlý
a pod nohou duněla země jim dupotem nekonečným,
tvrdým i vítězným mementem, hlasem budoucna věčným.
Ó, bujně rozrostlá lípo! Cítilas otřesy země?
Žen opuštěných mdlé objetí? Loktušek dotyk? Ty temně
kol zdupané skvrny polí a požáry shořelých krovů?
Krev rezavící a přischlou na hřebech děsného kovu?
Ty žilnaté ruce selské, z okovů vyproštěné
a zdvižené z poddanství staletých k odvetě vynucené?
15
VII.
Ó jaká to země. Tak přísná se k sobě a k jiným stala,
v jak neproniklých to chmurách krajina vymírala,
jak mstila, co k pomstě zrálo.
Žil člověk teď pouze jen Bohu? Či v chatrčích rozbitých u řeky
se o Bohu pouze jen zdálo?
Mřel pro Boha člověk. A pro Boha vraždil. O spuštění církve hříšné
do pokorných duší sny vcházely apokalyptické
mstít touhy a žádosti pyšné.
A všichni šli hledat cestu k pravému Bohu svému.
Ji nenašli, zavraždivše své vlastní žádosti lidské.
Ji nenašli, zmrtvivše sebe a neodporujíce zlému.
Ji v dogmatech nenalezli a v žití nenacházeli,
ji krvavě ztrácet se zřeli mezi mrtvými těly.
Již v chatrčích husitské palcáty bible vystřídaly
a šustícím listům biblí vnuci naslouchali,
jež měly moc mečů války, tasených v černé noci,
a sugestivnost andělských slibů před branou ráje:
sny štěstí, jež mimo zem lidí na věčnosti zraje.
Však nedovedly zas lidstvo leč k slibům věčného žití,
co mocní urvali plody pozemského štěstí.
To křesťanské utopie – před novými vraždami svítí.
Vše těžkým již: vládnout králům, otrokům tíž nésti.
16
VIII.
Jak mohutně vyrazily tvé větve, k výši se pnoucí.
Však znenáhla v kraji tam dole rozrůstaly se rody
svou vlastní nekázní mroucí,
z vražd nezmoudřeli ni z úpisů králi zašlapaných
ni z válečných tažení hrůzy.
A kdysi vzbouřený národ císařská vyhubil stáda,
dnes císařští, za Řím se mstící,
ty kacířské zdupaly řady pozdě si zoufající
nad vinami hazardními.
Oh, na tobě, lípo, se hlavy rozhoupaly těch štvaných,
kdysi tak obávaných,
co cizáčtí dobrodruzi
na řehtajících koních se vzpínají, stoupají dýmy,
let válečných třicet hoří a ozvěnou znásobněnou
se strašné jezdecké bouře po zdupaných svazích ženou.
Jsou prostřeny cizákům stoly. Cizáků za orgií
a pod jezovitskou škorní se zkrocený rebel svíjí.
Jak dobře mířené rány
řeč, náboženství, moc práva jsou otroku diktovány.
A povaleni v prach vzdorní.
IX.
Jak zmatený Jezdec
by projel v překotné rychlosti staletí celá,
až zaskočen v propast se sřítil, vinou svou vlastní ubit
se zastavil v hrůze a setřel pot bezmocný s horkého čela
17
a lehnuv jak pes dal se vyrvanou otěží do krve zbíti,
dal pouta si přikovat, aby tak otročil, aby moh‘ žíti
osudem přemožených.
X.
Nic nezbylo. Jenom jazyk, bolestivý a živý,
však pohřbený, zhanobený. A my ho zas vykopali
přes císařské příkazy, přes hrůzy hřbitova mluvit chtivý
své minulé bouře, své budoucí touhy i štěstí i žaly.
My nekázní rváni a zdupáni, zotročeni. Však mocné
v nás ukryto bylo žití. Nás neshltila tma hluchá.
Jen pochodeň z ruky jsme pustili, kterou uchopily
vášnivé ruce příštích Revolucí ducha.
My klopýtli o vlastní osud. Tím bolestněj zdvihli jsme se
pod zlodějským hmatem křivd, pod uzákoněnou vraždou,
pod údery každého hřebu do naší chystané rakve:
Nás každá ta bolest budí. Ba žijem víc pod ranou každou.
I povstali z rakve těsné, kdož budili nás z rána,
nás volali, umdlené spáče. Jak zavzněly, lípo, kdysi
ty stříbrné hlasy zvichřené nad dalekými kraji,
ta na poplach rozezvučená, ta srdce, jež k žití se křísí?
18
Ó lípo ty stará, u tvojí mrtvoly stíny zlé plaším.
A dumám nad životem naším,
jenž obsáhl dlouhé tvé vegetabilní žití.
A stojím a dumám a věřím dnes v nezvratné vítězství všeho,
v růst, v květy další i zrání i bytí.
Jen z pochyb rostou silní věřící,
jen z žalů rostou silné radosti,
a s každým osudem se měřící
sny velké, činy, žádosti.
19
KRATOCHVILNÁ NÁVŠTĚVA
VYSOKORODÉHO PANA JANA HRABĚTE X...
V ČECHÁCH KONCEM STOL. XVIII.
Když Vídně byl syt, se časem rozpomněl
(to služebný límec když příliš jej škrtil zlatý),
že rozsáhlá panství, že poddané v Čechách měl
a dvory a lesy a milíře, drobné chaty,
že celkem ta prodajná, otročí, zamlklá zběř,
jež ničeho nezná lépe, než „vem‘ si, beř“,
už dávno mu ruce nelíbala.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Tu kočárů řad se silnicí rovnou hnul,
hrot Svatoštěpánské věže se bleskem pnul
nad Vídní, jež mizet se do mlh zdála.
Jan, hrabě, nejvyšší sudí a komoří,
dny, noci jel, ubíhala cesta.
Tu hospoda zájezdní poblíž lesů zahoří,
tu lidnatého cíp se odkrývá města.
Choť španělské krve mu po boku dlí,
je snědá a žhavé krve, vlas zarudlý
se v pletencích nepoddajných vlní a krouží,
a kolem kočárů na koních veselých přátel druž,
co dáma, to kráska, co dvořan, to galantní muž,
po skromných jen zábavách v české té pustině touží.
Psi u mysliven když chraptivě hafali
nad císařské silnice tmavými lesy,
20
na budoucí vzpomněli hony, na halali...
Zář rudá když večer se do sosen věsí,
tu z lahvic se napili ohnivě rudých vín,
a nocí když temný se chladný střel stín,
kde přespí, už na míle cesty věděli,
i v jakém je hostit budou domu,
a kde uvítáni rozpačitými konšely
se do syta zasmějí tomu.
Tu konečně octl se uprostřed lánů svých
Jan, hrabě, řad topolů nocí čněl tmavou; –
mrav vídeňský přenesl sem i zdravý smích
i Španělku okouzlující, ženu svou žhavou.
Ne, nikdy, tu nikdy se necítil domovem,
a s nikým se v žití tu nepotkal v srdci svém,
jenž k půdě té zájmem hlubším by jej připoutal.
A vše se mu zdálo tu mrtvé po vše časy,
lid, s kterým necítil nikdy, ty zbytky vybité raçy
na lánech, jež za služby odměnou udělil předkům král.
Nuž, veselo nechť je tu, veselo, bez konce. Kočárů třesk.třesk,
tam v nádvoří pod schodišti zanikal v plném slunci.
Se sloupu Diana směje se, amoři z arabesk,
a z fontán empirových divoce voda prýští.
A obrovský na míle park též v plném půvabu vstal,
ten, půlstoletí jenž karabáčů svist znal,
jen sehnuté otroky, průplavy kopající
a jeskyně vyhlubující i vodní nádrže smělé
se splavy, kde moře vod čeká lehce rozšumělé
a zadržováno jimi, se kolébá v slunci spící.
21
Jsou v Čechách teď překrásné, slunné, podletní dny.
Na hraběcím zámku rohy dolinou echem zvučí,
po kobercích parku tančí tah mraků neklidný
a vítr se po panstvu také galantně otáčet učí.
A sezvaní šlechtici na člunech vyjíždějí k hrám,
svým napudrovaným, způsobným, křehkým komtesám
do růžových oušek šeptají tajemství lásky i chvály,
ku empirovému chrámku jedou průplavem,
kam napuštěny jsou vody pod klenby dubů až k dálidáli,
jež jako obrovská chodba jdou v dvojstupu mohutném.
Oh, výsostem neunikla noc zmařená, jedinký den,
tu honby, tu plesy. Tu donik' sem rozvrat Polonie.
Třem mocnostem přátelský chrámek hned v parku zasvěcen.
Neb Rakušan, diplomat bdělý, „In memoriam“ žije.
A v hlásání zásad svojich i poddaných vzpomene rád.
Jim odpouští na den i robotu, mohou i tančit, se smát,
a v pištění klarinetu a v pozounu zvučení
ku vítězství mocností tří i stafáž poskytnouti.
To lichotí trůnu. To znamená železo žhavé kouti
pro nové dny budoucí diplomatického umění.
Pak u večer skvělý je ples, kdy bohyně v parket lesk
jak hoří sta svíček, se dívají na svou krásu dolů,
kde do bílých odstínů šatů a paruk, sníh arabesk
cos z jemných a dvořanínských, galantních setřásá bolů.
Jak z míšeňských, křehkých porculánů
modř jaksi veselou náladou hýří, jak výská a tryská.
Kdo přece z těch hrabat a komtes a svobodných pánů,
22
kdo pocítí nějaký hluboký po něčem pohřbeném stesk?
Hle, ctižádostivý abbé... se přihlásil téměř až k ránu.
Na flétnu své bizarní fioritury píská.
I vojevůdcové rakouští, slavnostně bledí,
též na záskoku tu s kurýry, bezvousí, usedli v sálu.
Jim naproti napudrovaná koketní hraběnka sedí,
je skloněna, křehká jak květina nad svíce klavicembalu.
A hrajíc andante jakési perlivé sonatiny
tak rozkošně kolébá se v obleku Proserpiny
a po očku dívá se v cerkle šedivých generálů.
Dál Polsky rozdělení se slavnost hlučně světí
ku slávě Rakouské říše. – Jak, zničená Polsko, je ti?
Za výkřiků slavnostních tří suverénů a králů?
Tak zábavy míjely překrásně, lehký a hravý byl čas,
jenž ubíhal v Čechách panstvu kroky závratnými,
a když se nudit již zdáli, on líbal ji v zarudlý vlas
tam v zátiší parku pod kmeny stromů exotickými
kdes ořechů chomáčkových a staletých Salisburií
a trhal jí sluncové květy zlatých Rudbeckií,
s ní žertoval vysokomyslně. „Mon Repos“ jí ukázal,
i louky, kde laně se pásly při slunce zapadání,
kdes do černých, mlhavých lesů poslední s bohem dání,
kde s paprsky nad vodami hmyz bzučivě tancoval.
Až někdy, když opojen perspektivou karier
svých předků se kochal předtuchou blízké budoucnosti,
ji galantně za ruku vzal a důvěrně děl: ma chere,
ten celý lán, poddané, sluhy, mé robotníky hostí.
23
Na železné uzdě je držím. Ji málo jen popustím,
řeč jejich ač známa mi trochu, ji raději zapříti vím,
to hejtmana stačí k nim vyslat a drába a písaře.
Ku vymření brak ten je určen Prozřetelností věčnou,
v což doufejme katolickou pokorou nekonečnou
na prospěch říše a klidu, církve a císaře.
Lze v království krásně žíti, císařské zlato když svítí
na rakouských epauletách, na hrudi,
lze krocením rebelů slávu království zachrániti
a rytířství ztužit, které se vzpourami probudí.
Řeč českou, tu nechá vymřít srdce mé hraběcí.
Ale království, ne, to není ještě v psí,
v něm vznešené rody se spojí v přísnou a obřadnou slávu.
Až dohasne vzpoura, dřív ne, pak panství jediné
se v království upevní, v jednu usjednotí se hlavu:
ta korunu od stavů přijme k jich radosti nevinné.
A s voltairianským úsměvem, krutým a přejemným,
když nádvoří přecházeli od lidí vyčištěné,
by neuhranuli panstva, on ukazováčkem svým
se Osla tknul dřevěného, jenž mučidlo osvědčené,
a děl: toť pořádků páka. Vy, drahá, slzíte?
O českých rebellech, ma chere, tedy nevíte,
ni pohádku o lvu, kterého zhltila orlice,
má paní, neznáte, drahá, jich osud, jak se patří?
Na Husitů syny to robí teď vlastní jich rodní bratři.
Na rebely dřevěné Osly, na ženy jich Trdlice.
24
ČESKÝ OSUD
Hrob chtěli vykopat kdes v kopcích středozemí.
Jej svlékli do naha. A sta let ležel němý.
Pak oživ zázrakem nad hory, města zvedal
jak přízrak údy své, šel, vrahy svoje hledal.
Leč vrahů nebylo, těch, již ho zavraždili,
tu synové jich, vnuci, již osazeni byli.
A tak mu děli: Střež se. Co otcům nesouzeno,
nám jednou souzeno je: tvé rozšlapati jméno.
Leč živ-li, jako zázrak žij z naší vůle tedy,
na hrob svůj v středozemí, pastevče, sedni, bledý,
nám služ, pas naše stáda, les kácej sosen, dubin,
vynášej zlato z důlí kdes neproniklých hlubin,
po břiše plaz' se dotud, než vyprší ti lhůta
a než nadejde jednou tvá chvíle smrti krutá.
Neb věz, že jen tvé tělo smí hasnout v shonu hluchém,
však nebudeš tak šťasten: se utkat s námi duchem.
On pochopil. Mdlý, chorý staleté od slabosti,
tak plazil se a čekal, tou zničen jízlivostí.
25
Měl otrok šat i chleba, i řetěz, jímž jej spiali
a k točícím svým kolům jej navždy přikovali.
Nad ním stál Osud vztyčen, svou hlavu pial, bič zdvíhal,
s ním vstával se sluncem a s měsícem s ním líhal.
A ač byl krutý, věčné mu přisliboval žití:
Už nikdy neumřeš, – jen budeš stále mříti.
Už nezvítězíš nikdy, – jen musíš přemáhati
zlo, které prospal jsi, vždy v nový boj se dáti
ne tělem otročím, jež využili záhy,
leč duchem přerosteš-li ješitné své vrahy.
26
KIRMESS
Kdys dostih' mne Falstaff, můj starý a protřelý životem druh,
a řekl: „Kdy konečně splatíš věčné radosti dluh?“
Můj moderní Falstaff, jenž k věčnosti prudký odpor cítí,
však dobře zná, po celém světě co dobrého k jídlu a k pití.pití,
kde překrásné čekají ženy s očima mandlovýma,
a jaká kde dostaveníčka, a kytary zvuk kde jímá,
kde nevěrných paní dvířka se zavírají lehce,
a od tanců, rodinných svátků a kněžských hodů se nechce.
Tu já jsem ho vyslech' a řekl jsem: „Falstaffe, jednou snad
se radosti silné a živelné musím také vzdát,
však teď se mi s očí kliď: Dny, noci mne cosi hlídá
a dočkat se musím dne. Ty víš. Ta duší bída...“
Tu chechtal se hlučně a do stehen hlučněji dlaněmi třískal,
a posupně nosem frkal a syčivě skrz zuby pískal:
„Proč bolí tě veškerenstvo, ty placený hodnostáři,
jak vyčet už pobožnůstkářský ti krtek se svatozáří.“
Já vděčně se vesele zasmál Falstaffa humoru zlému
a anekdotárnímu smyslu zábavy oplzlému.
Však přec jsem se nehnul. Já seděl a naslouchal moři hlasů
a nárazům suchých větrů a chřestění zčernalých klasů
27
a žízni země, jak praskala, hladu lidské touhy,
jež měřila velkost bohů. A na zápas lidský dlouhý
já díval se mlčky, kde na polích krvavá, zdupaná tráva,
a jedním jak pohasla dnem v ní silných národů sláva.
Tím končilo setkání naše v žalů nesmírných době.
Však přece nás něco táhlo vždy lidsky živého k sobě.
Pak v jeden zas jásavý den mne Falstaff navštívil
a řekl: „Můj žaludek sláb je. Chianti dnes bych pil.
O astrachánském nejlepším vím já kaviáru,
o sto pět let starém a v Evropě proslulém pivovaru.
Hle, akcie báječně stouply. – Než, dokud čas, žít jen, žít.
Ty musíš, ty musíš, bratře, ty musíš dnes se mnou pít.“
Já živelného a hlučného bál se společníka,
měl silné plíce jak básník, jenž do světa troubit si zvyká
a potom chraptí a slintá. Však srdce byl předobrého,
sta parasytů tak nenápadně a rytířsky tylo z něho,
s ním sebevědomý rod příživníků vždy křičel, se chvástal:
„Žít silný a živelný život; žít umět,“ tak každý z nich žvástal.
Já bál jsem se Falstaffovy radosti ze života.
On přeháněl příliš heslo. Po svém mu rozuměl, slota,
a naivnosti mé smál se a mému roztoužení,
a posměchem rozdupával o velkých cílech snění.
28
Neb v bezhlasém tichu já poslouchal dravé žaly kroužit,
a přimknuté k zemi a trpící ženy se něčím soužit,
a dunění kroků jsem slyšel, jak vojska by mohla jít
do království sousedních, bít se a bít a bít a bít.
Tu žalost veškerenstva jsem na svá slabá bral bedra
a vlék' jsem se pouští tou zim sněhem a parnem vedra,
však nikam já nedocházel, že břímě jsem na zem skládal,
a duch můj jak podťat se zdál a zanikal, zvadal a zvadal.
Tu po třetí Falstaff přišel a do duše se mi smál,
mne lákal: „Tu přítěž nech v škarpě a můžeš-li, kráčej dál.
Ne, že by ta lidská rota se nevzpamatovala v chvíli,
víc dobré vůle vždy měla, než skutečné k činům síly
a nikdo z nich nebyl lepší: jen několik zbouraných hrází
a několik principů zbylo a diplomatických frází.
Však nebylo to tak průměrně jasné a jednoduché.
Mé oči ne dosti slepé a uši ne dosti hluché
pro dny ty, jež sílu kdys chtěly, však slabé příliš mřely,
pro ideje, které na svoje poslání zapomněly.
Já posud snil: plody rvát stromům a dary, jež země dá,
a lásku brát vášnivou všude, jež náhle tě vyhledá,
a vůni brát květům a krajinám po bouři světelnou duhu,
29
klid roztroušeným domkům a obrovským městům vzpruhu,
od milenek všecko, co přejemnou krásou se zachvěje,
od matek to všecko, co nejhlouběj’ srdce zahřeje,
vše využít, prožít, vše proniknout a vše získat.
Jít alejí kvetoucích stromů a opít se vším a výskat.
Tu po čtvrté Falstaff přišel a nehnul se mi z jizby
a posměšnými slovy jak do srdce mi říz' by.
A obří tlapou mne chytl, já za ním se potácel.
Den v říjnu byl plný jasu, vzduch mírným teplem vřel.
Tu před námi široká třída bud jarmarečních stála.
V svém živlu se Falstaff cítil. A jodloval: tralala, trala...
Hned křivými zobci nás vítali papoušci u pestrých stanů,
kde zástupy tisícihlavé se v různou valily stranu, –
byl slunečný, lidový svátek, kdy vše se zapomíná,
i rodinná nedůvěra i bolest drobná i vina.
Šly zástupy, stoupaly, míjely, v barevných skvrnách plály
a s klobouků dívčích květy se k chodcům nahýbaly,
a postavy nejkrásnější a oči nejžhavější
jak koho zavolaly, hned zdály se tajemnější.
Jak šílely rozkoší zástupy, vlny jak zvedaly,
jak nejkrkolomnější zábavy sobě hledaly
a nejdivočejší hudbu křiklavých orchestrionů
a houpaček lítajících, pískot, hlahol zvonů,
řev cikánských vyvolavačů, svist šipek, jež cíl svůj stihly,
neb nabídky šarlatánů, jež ve verších se líhly,
30
i laciná pozlátka, hračky, jež lakem zavoní,
a marcipánová srdce i husary na koni.
Po obrovských prostorách okružní cesta není tak snadná.
Sta přátel Falstaffa vítá a tu a tam dáma vnadná
zve pohledem, vinárníci tu nejdražší načali známku,
jak lákavou volavku Falstaffa ku vlastnímu zvou krámku,
i krčmáři volají, k zemi až kloní se lahůdkáři,
a tam, kde si Falstaff sedá, stůl rudými nosy září.
A zase jsme kráčeli dále, mé nohy již vratké trochu.
Však Falstaff jde dosud vzpřímen: to dosud nic není, hochu.
My pivnice prolézali, kde v pološeru a čmoudu
u korbelů sedělo tisíce iluminovaných bloudů,
tu Falstaff teprve humoru zdál se nabývati
a v zástupy napilých sousedů pitvorně pokřikovati:
Nuž, jaká pak bída duší, mi Falstaff se bouřlivé smál.
Jsou lidé spokojeni. Ten nejnižší i ten král.
A pro evropskou to rozhodno zdá se situaci.
A pláče-li někdo uvnitř, to se celkem ztrácí – – –
Tu z celého vola, jejž pekou, si každý kousek koupí.
Kdo v pivnici neopil se dnes, je profét hloupý.
A jako ten vůl, tak štěstí na drobné, chutné řízky
je bohy ukrajováno do tvé hliněné misky – – –
I tebe my naučíme se rozhřát i radostí malou
a vše, co je dosažitelno a prospěšno tělu, vzít s chválou.
Již nevím, kde všude mne vlékl. Kdes kvičely klarinety
a městské se točily dívky v kole jak zpestřené květy,
31
jež divoce víří. On řekl: „Teď čas je. Jak rozkvétá
ta smavá plavovlasá. A tam ta bruneta!
Jen chvilenku, skloň se nad ní a můžeš o všem zvídat,
i o tom, co má v srdci, ji galantně vyzpovídat.“
Již nevím, kde všude mne vlékl. Však do všech panoram
se nahýbal blahosklonně a každý prometl krám,
a všude popil a pojed', slavný v lidských očích
a na všech jej střelnicích zříti a na všech kolotočích.
Již nevím, kde všude mne vlékl. Jen jedno na konec vím,
že pitvorné postavy bloudily ztemnělým stromovím
a vyprazdňujíce žaludky, k sudům vracely se,
zkad záře čadivých lamp již zhasínavě tmí se,
a všechny zas usedly k sudům pod staleté lípy,
z nichž točily ubledlé ženy, nahýbajíce pípy,
až syčivý nastával konec v úsvit dne bázlivý.
Zpěv pozdních chodců se ztrácel a zamlkal chraptivý.
Kdes po koutech roztažená se krčila zmožená těla;
tu dušička klerikální se modlila, pokání pěla,
však pro úřady vyšší si zapsala výtržníky,
jen sebe zapomněla, křesťanské lásce díky.
I nějaký umravněný abstinent se zdvihal
od stolu, kde v karty hrál a podivuhodně říhal:
mně bohužel také je známo, co ráno ženy chtějí,
svým nedůvěřují mužům a kapsy převracejí.
A skupiny hlav se zdvihaly pitvorně z temných koutů
a těla se ohmatávala rozkoší ještě, že jsou tu,
32
za chrápání zdravého, těžkého usínala k ránu
na polité podlaze špinavých, opuštěných stanů.
Jen Falstaff šel rovně pustou a širokou stanů řadou,
na něž se slunného rána paprsky slabě kladou,
tím přísvitem modrým, a spokojen vedl mne ubledlého
a bručel: „Toť život. Toť život. Co jiného urvat z něho?
Jen vzplanutí, vášeň, vzdání se, iluse. – kocovina –
Vše využít, okusit, útočně roucho strhat s klína.“
A ztrácel se do mlhy ranní. A jodloval: Tralala, trala...
Však ve mně jak apokalyptická obluda černá zas vstala,
ta dávná a úžasná bolest... Ji zvážil jsem, za svou ji beru,
sta vyje v ní sevřených hrdel ze všech světových směrů.
V ní strašný hlas naší krve, jenž dosud se dovolává,
jen v zápasech vysilujících rve po kusech kusy práva,
své radosti duše jen sní, však prožít je nemá času: –
buď odrazí vrahů nůž, neb zemře beze hlasu.
A ať se mi zdá, že ji ponesu sám zas dnem i nocí,
hlas krve mé, krve naší, hlas tlačených ke zdi mocí –
z ní bouří a vzpíná se k předu, čas touhami předstihuje
a bičuje přítomnost shnilou a budoucnost připravuje.
Mně znamená prožitá bolest boj úžasný, charakterní...
Nad radost je silnou, v ní pramení pudové záchrany věrní,
33
však naplnit musí cele, než útokem k předu nás žene,
být kulturní pákou: neb cílem jí není dosažené – – –
Víc, více. Víc, více. A touhy kdes kroužily velkými křídly,
za kořistí pustily se, již unikati už zhlídly,
a bolesti lidské vyly, jak přerod Svědomí světů
na krvavém lůžku by děl se, než k novému vztyčí se letu.
34
BALADA IRONICKÁ O TŘECH
VYHOSTĚNCÍCH
Tři synové „tak zvaných slavných otců“
a nevychovaní nezvedenci
vlast musili opustit náhle.
A nezbylo pohany na otců věnci,
i ztajeno pohoršení chodců
na národa roli zprahlé.
A jeden z těch synků vyloděn v doku
na březích Nového Světa
se v potácivém kams ubírá kroku
a učí se léta a léta,
jak na vlastních nohou se stojí,
co uchopit rukou svojí,
co urvat v zoufalém boji,
proč žíti, proč bolest míti,
proč radostně po práci výti
tu drsnou svobody sloku.
A druhý z těch synků v šatě režném
u obchodních domů tam denně stojí.
A vozíky strká, stud v oku něžném, –
však ještě se drsného života bojí. –
„Ne, neboj se,“ mluví obrovský dům
i vozíků rachot i lidí tlum,
per písařských skřípot a jeřábů řinčení:
v tvém dolaru příštího zdaru je klíčení.
35
I zpívali kladky štěstí i kletbu,
dny porobení a šťastných dnů setbu. –
Zem podivných možností může zkvésti
a bídným přinese ratolesti.
A třetí z těch synků, nevím sám,
až k plemenům zváben, jež cizí,
v jich sedával stanech a naivním hrám
jich naslouchal, prosté a ryzí
že prohřály jeho srdce zas,
poušť veliká, nekonečná
lví sesilovala kdes k ránu hlas –
a v něm cos jak slunce věčna, –
to štěstí toulavé sedalo
nad dálnými řekami, zvedalo
prst, kývajíc pralesů květinami
a tajemnými pamp drahokamy.
Jen „tak zvaní slavní“ tři otcové
dál morálku kážou nám doktrín svých.
Jich theoriím ty, okove,
ty, otroctví, pliješ v líc hrozný smích.
Co synům svým nedali po roky,
to v oproštění lze nalézt jen.
Nač dělat svých myšlenek otroky,
když Život má slovo, Slunce a Den.
36
ELEGIE Z KONCE XIX. STOLETÍ
My Nadšení zřeli jsme mladé,
jež z doby se zrodilo, z duchů,
i z děl jich nesmrtných všade,
z dnů nekonečného vzruchu.
Ó byla to vnitřní řeč záře, svítilny hlídky ranní,
ó byly to poplašné zvony
za svítání.
Teď zanikl okamžik.
Jsou rozčarované sny marné,
i nadějí utichl vzlyk.
Jak láva, vyvřelá sopečným hřměním,
své proudy jednotvárné
na půli cesty skryla,
před tyranskou mocí se zastavila.
Zas vykoupané v své krvi Věk sbírá, v tmu bezednou hází
své vzbouřence smělé šlape, je ničí, jak plazy,
zas mezníky revolucí se srovnávají, je mrví
ti mlčící, pyšní, kdož vládnou hrůzou, železem, krví.
Oh, stále odvěká kletba,
oh, stále ta dračích zubů setba
se vznáší nad lidským rodem, jej rve a škrtí,
po úsměvu stín žalu, po rozkvětu červ smrti,
po vzmachu myšlenky triumf temnoty, násilí, moci,
po krásném snu, hle, kat: jde s rozkazy za temných nocí.
37
Spí na všem kletba a všude.
Dnů záměry shasíná, žhavé dřív, rudé,
do srdcí klove.
A na hrudách krví zbrocených ležící národové
svých katů zas líbají trůny,
ty, snesené z lebek a trupů,
za almužnu drobnou je líbají,
za almužnu z vítězných lupů,
jež vhozeny lidských do zástupů.
Kde odvaha k velkým činům?
Kdys, v posvátném zápalu začatá
jsou bez hrdin čistých, jsou u konce dramata
a nešťastných synův synům
se ztratila myšlenka. Do tmy ji vleče
kat najatý, pod ostří meče.
Ne, nechápe dosud lidstvo,
jak dobro své jinak zmnožit, než chtíti zlo bratří,
jak jinak se obohatit,
než vyloupit duše a statky, jež spatří,
daň otročí platit.
Toť kletba je lidského rodu:
Vzdor Promethea mít, základy vězení třásti,
však v osud se odevzdat, nezdary plašší,
svá játra si nechat krásti,
zřít, útoky zkrvavělý,
jak po každém skončeném kruhu se snáší
rychlostí spuštěné střely.
38
Toť kletba, že člověk zatouživ k závratným výším
a k budoucna metě,
svou myšlenku nedoved' vtisknout ve znak říším,
vždy bezděčným povelů katů
byl vykonavačem cele,
všech rozkazův ukrutných, jež se kdy zrodily v světě,
vždy na vlastním zjitřeném těle.
39
AHASVER REVOLUCE
JIŘÍMU MAHENOVI
I.
Jdu a jdu, Duch Pohrdání,
šerým Městem v podvečeru.
Do bran slunce ještě hází
paprsky své poslední.
Nevím, jaká tajná ruka,
nevím, co mně vzdor ten vnuká.
Všelidské to bolesti.
Zdali hlad či smutná píseň
zimy, v komínech jež zpívá,
nebo slova, z nichž se dívá
lhostejnost mých učitelů,
skrytá v hrůze řemesla?
Nevím, co mně vzdor ten vnuká,
zdali kletba nízkých stropů,
či to živoření pouhé,
věčné umírání dlouhé,
věčná plíseň domova?
Ahasver jsem, který věčně
sebou sám se obrozuje,
neumírá, věčně žije. –
Pokrok proti idiotství,
srdce proti vůli sobců,
nepatrný proti Moci,
písek proti hloubce moří,
40
ale přece Duch, jenž hýbá
shnilým tichem, smluveností,
ten, jenž věčně provokuje:
Stíny, které v hrobě mrtvy,
ale které nutno vzbudit.
Stíny, na trůnech jež sedí,
ale které nutno pohřbit.
Stíny, které do desk ryjí
zákony, jež nutno rozbit.
Nenávistně Město mlčí.
Kouty cení zuby vlčí.
Obří domy poslouchají
ve zmíravý noci ruch.
Stráže napínají sluch.
Vyšel jsem v den idylický
uslyšet svůj výkřik lidský.
Aspoň vlastní hrudi křik.
Pouště, pouště, písky bílé:
generace zotročilé.
Všecko průměrnost a zvyk.
Pouště, pouště, písky bílé:
Umluvení idioti
šlehající vášně krotí
formulkou, již našli k stáří
ku ztišení hříchů svých.
Pouště, pouště, písky bílé:
Člověk ubožák je nahý,
ochočil se příliš záhy.
Proč ho oblékli? Proč jednu
41
celu sobě dobyl pěstí?
Proč mu záviděli štěstí
v tisíci těch smutných děr?
Vidím bídné, zubožené.
Jsou tak vinni bídou vlastní?
Mohou býti takto šťastni?
Démoni se kdesi smějí.
Smějí se o beznaději,
o dnech ztracených a zlých.
A co Bůh dá nešťastnému
pokolení, vězněnému
v malém kruhu kouzel svých?
Z propastí a skalných strží
ozvěnou zní hrozná slova
Promethea Shelleyova,
hrozná slova Fantomu.
II.
Jdu tak zprvu nepatrný,
v sebe skrytý, zatížený.
Naslouchat jdu písni trhu,
v cárech zažloutlých jenž plane,
v pestrých skvrnách barevných,
zda v ní Nespokojenost se hýbá.
Naslouchat jdu šumu Města,
tepně, která slabě bije,
zvonu, jenž zní idylicky
s věže staré gothiky.
42
Nahlížím i v sakristii,
pláč kde novokřtěnců kvílí,
usíná a náhle sílí
slovy kněze vzbuzený.
Dím: Co zbožné, spravedlivé,
od zrození spásy chtivé,
zničit moh' by jeden den?
Cosi hlodavě se smálo,
v stínech světel komíhalo,
doznívalo nad formulí,
odříkanou tajemně.
Bouřlivo je u srdce mi.
Kráčím stále ulicemi.
Nevzkřikne nic, nezavolá
s výšek zdí ni z hloubky zdola,
jen ta prázdná místa známá
na omšených, temných branách,
kde na tupé hroty vbity
visívaly, křičívaly
hlavy sťatých rebelů.
Idyla teď civí všude:
Muži krotkých ideálů,
ženy malých, drobných lásek,
děti, obé zdědivší,
chodí kolem usmívavé.
U svých malých činů staví
domýšliví trpaslíci
43
velké pochodně, jež zbyly
z historicky slavných dnů.
Chlouba malých epigonů
přehlušuje skrytou píli
těch, kdož za Fantomem cílí
a jimž sláva hořký host.
III.
A čím dál jdu, rozrůstal jsem
v černý mrak, jenž nasytil se
mlnnou sférou bouření.
A mrak visí nad krajinou
perutí ji zakryv stinnou
a tak visí vichry štván.
Vše je v něm: pláč nemluvněte,
vssátého na prsy kleté
proletářky zoufalé.
Vše je v něm: hled pomsty křivý
za násilné ušlápnutí.
Odveta, jež vraždit nutí.
Vražda, která nesmíří.
Vše je v něm, zlo povýšence,
který utkvěl na myšlence:
bídné v nic svou mocí zvrátit,
hladem jich se obohatit,
vykoupat své svědomí
v krvi, která zvolna kane,
modlí se a křičí: Pane!
ale hrůzu nezlomí.
Vše je v něm: Hlas vyděděnce,
44
házející smolné věnce
v Města privilegií.
Heroická odhodlání,
povýšená nad skonání,
která uštknou, zabijí.
Ale jsou i vnitřní smutky,
přelétavé chvíle děsu,
mladých zmatků protichůdná
zkřížení, jež utkaly se
elegicky nad hrobem.
Lásky mladé, které byly,
poranivše opustily,
opustivše nepohřbily.
Vše se naschránilo v něm.
To, co výš a prudce touží,
to, co v hlubiny se hrouží,
to, co z nitra prudce tryská,
i to vše, co sráží v prach?
Černá ruka, která hrozí
kladivem, jež zaschlo krví,
i ta bílá, která svítí
obalena krvavými,
masivními prsteny.
IV.
Vzpoury Duch a nových vznětů,
vývoje a pohrdání.
Lásky k tomu, co se rodí,
45
k tomu, co mře, znecenění,
k tomu, co se narodilo
mrtvo, by jen překáželo,
nenávistný, mstivý Duch.
Rozpoutaný jako bouře
rachotící echy hloubek,
stojím nad městy a čekám.
Jedno moje děsné hnutí,
paží hrozné pozdvihnutí...
Věčně musím chtít a bořit.
A pak u zřícenin čekat,
jaký svět se bude tvořit –
čekat, jaký zázrak vzroste
za tisíciletí jednou
v kráse cudné, čisté, prosté,
jak se k němu ruce zvednou,
a jak v sboru zazní hlasy
krví vykoupené spásy.
46
ZJEVENÍ
Na dolu jak Hrůza seděl. Měl svaly ocelové,
zapadlé oči jak jámy, zkad není vykoupení.
Zjev nadlidský byl to jistě, byl jako pomsta němý
a jako fantom byl velký, v plášť tajemný zahalený.
Byl robustní, zarostlý, snědý. Tak přišel. A seděl v kouři,
jenž pramínkem dohasínal vychladlou, mrtvou šachtou.
Tak seděl a díval se zachmuřeně, tak díval se, díval
na rozmetaná a zpustlá, požárem ztrávená místa.
Tam dole leželi pohřbení, jakož jim nekázaly
ni zákony, ani bezpráví, ani msta líných rukou,
ni bezstarostné mozky bezcitných kořistitelů,
jež na zítřek odkládaly výstrahy z dnešních zjevů.
Zřel dolů. Hle, koupená těla. Tam ztraceny tedy i duše.
Jich krvavý pot už nestmelí trhliny. Mlčte, ženy.
Už pro peníz nikdy hlad lstivý je do hlubin nevyžene,
ty vyhnance Slunce a smutného kahanu mučedníky.
Teď plačící ženy, jež rvaly si vlasy, šly dlouhou řadou,
teď sta jich šlo blíž a blíže, když volaly na muže svoje.
On dal se jim vyplakat hořce, nemluvil ani slova,
jen rukou hnul na znamení, že vše už je dokonáno.
47
A když sta černých rukou se za nimi pozdvihalo,
„kde jsou“ to zařvalo ze sta chraptivých, zděšených hrdel,
on neudržel se více. Plášť rozhrnul zakrvavělý,
„kde jest“ vy spíš rcete, tak děl a tělíčko vyňal něžné.
A držel jej pevnými prsty, za tlustý krček jej zdvihnul,
jak chňapnul jej u hostiny, když šampaňským vlažil si hrdlo
a ústřice jedl a miliony své přepočítával,
by půjčil je na výzbroj těm, kdož víc mu nabízeli.
A držel jej bez duše na smrt teď bílého uhlobarona,
jak chňapnul jej při úsporách na důlech zanedbaných,
i při tom, jak pobízel hbitých tanečnic nahé boky
a s paními zamilovanými kterak sta tisíce marnil.
„Zde jest,“ řek', „a neptejte se, kde jsou ti dávno mrtví.
Zde máte jej živého, on vám poví, čím mrtví mluví.“
Pak vhodil jej do zástupu, jenž šílil a řval a kvílil –
– a pomalu vytrácel se zjev hrozný v kouřích černých.
48
DĚLNÍKOVA RODINA
Když v Pohoří šel, plál mladý den,
když v Pohoří šel, byl štíhlý jak jedle.
Byl hrdý jak člověk, jenž nezlomen.
A žena šla vedle, šla oddaně vedle.
Ta měla svůj čistý a naivní sen:
jak v život se vtělí, co každý z nich snil
a pilné jak ruce požehnány,
jak zahořklý osud, jejž člověk pil,
se v radost proměnil,
a kterak se zhojily srdce rány,
zlou rukou dnem nocí rozdávány.
Kraj cizí tu...
Řeč cizí tu... Chatrče v Pohoří
se k sosnám tisknou shnilými trámy,
a v obzor se hluboko šachet tmí jámy,
z nich každou zříš mlhou přikrytu,
rubášem uhlí a popelem.
Jen tu a tam v obzoru rozhoří
se huti plamenů pocelem.
A na dosah a na dohled
je jiný svět.
Za horou je Město bursiánů
a uhlobaronů a všemocných pánů,
to krásnými stkví se třídami,
s vysokých věží hluboký zvon,
49
tón, významu plný, však cizí má tón,
i obchodní lodi, jež řekou se tměly
se žoků plnými přídami,
o kupcích hrdých vyprávěly,
i vysoké paláce, radnice, škol
a divadel, chrámů
na šachet těch obří jámu
se dívaly světly přes údol.
Když v Pohoří vešel, byl silný a jist.
Ať přijdou jen, co ti draho, krásti.
Chléb cizí tu za práci budeš jíst,
však nikdo nemůže tě zmásti.
Tož neohrožený s východem vstal,
sestoupil v šachtu po hrudách,
po hrotech skal,
lez‘ příšernou tmou, kde rudě vláh‘
pramének, tiše jenž po kapkách
si laškoval,
a kahan jak svítil, tisknul, bil, rval
tu boky skal.
A při tom často, tak často sníval
a bzučel si, zpíval:
I daleko od svých ti neuprou chléb
i do rakve najdeš tu jednou hřeb,
kdo práci dal, nechce snad bezpráví,
kdo pevný je, toho nezdáví
škrtící dráp.
Jen zrádce, jen zrádce je zištný, je sláb.
50
Však pojednou viděl,
zač do hloubi duše by pozděj‘ se styděl. –
To přímo mu v cestu se z Města krad Stín:
Ó chceš-li mým býti, tvá dcera, tvůj syn?
Můj palác, můj mrav a řeč má tě čeká.
Hrám o tvoje štěstí, hrám o člověka.
Však budeš-li přece jenom chtít,
se řečí, již nechci znát, pomodlit,
tou řečí svou proklatou,
tou nízkou, zpozdilou, žebráckou, –
a budeš-li chtít snad řečí tou
se učit znát světy, tou proklatou,
já vyhladovět tvé duši dám
a určen budeš temnotám.
Jak mluví Stín stále zřetelněj,
vzdor cítíš, hanbu a beznaděj.
Tam v chatrči semínko naděje klíčí,
zas dítě se rodí, chce jísti a křičí.
Jak po hadrech strakatých divý je shon,
jež u začazeného stropu se suší.
Jak v Pohoří cize zvonil zvon.
Jak cize vál severák kolem uší.
Zas Pokušení kol chodí chat,
má na rukou prsteny, chce se mu smát
a cigára jemná kouří stará,
jak postojí, voní příchodem jara
51
a verbuje, v kapsách mu chřestí kov:
je krásný, je krásný duší lov.
Na hubená
on dětí potřepe ramena,
a v dolech je řadí, řadu a řad,
je vede... Jen ne, jen ne se bát.
Byl velmi laskav, příchylen,
ba ještě více, než se sluší.
Tak cizí pán přišel v šerý den
a prohléd‘ si každou schoulenou duši.
Teď zabouřil na jednu z blízkých chat,
teď do okna sem až se nahnul smělý,
jak černě oděný, poslaný kat
před popravou v rukavicích bílých,
a laskavě počal vše slibovat
v těch hrozných chvílích.
A pravil: Své děti ty mi dej,
jsem jejich spása a jejich štěstí.
Od Osudu ničeho nečekej,
tvé jinak zvadnou ratolesti.
Máš na vybranou. Ční palác tam,
výš tyčí se, vzdoruje hlupců tmám.
Tam budoucnost čeká a dítě tvé volá
kdes z vlhkých, černých šachet zdola,
dám cítit mu, jak je krásně žít,
dám po svém je učit, já chci je mít,
52
má řeč tam zní, hudbou zlata zvučí
a novému životu je učí.
Však chceš-li svou řečí proklatou
svůj vzdor a zpupnost značit svou,
tvé vyhladovět duši dám,
ty určen budeš temnotám,
tvůj Osud označí tě pro věčnost
i rodu tvého ubohost.
Máš na vybranou, tak zpupně děl,
bral dítě, odvésti je chtěl.
Ó zloději, lotře, na věky věz‘,
hlas ze šachet dutě zněl:
Před uraženou mou ctí se střez‘.
Tu na stráži stojím věrný a sám,
i pomstám svým věrný i přísahám,
zde nehnutě stojím,
žhnou oči a černá ruka se chví,
já klidný dřív byl, já naději žil,
však nastal čas, abych se za řeč svou bil,
tys probudil hrdost mou, zoufalství,
a teď už se nespokojím.
Má síla zníc mateřstvím rodné země
tě přinutí hlasem hromovým,
že najdeš si jinou cestu ke mně
a k dětem mým.
53
ČERNÁ STAVENÍ
Na řece černých stavení
řad zrcadlí se v prvním šeru.
Hromady zdí a kamení
zří v kraj, jenž pust v svém poloměru.
Na loďce jedu. Večer pad’
sem v řeku jak pták poraněný,
zbarvená krví křídla klad’
v chladící vodu, v zšedlé pěny
a jak by mřel v nich utopený.
Zvuk náhle parní píšťaly
továrnou pronik’, oken řadou,
trojnásob jež se dívaly
nad sebou, a již v tmu se kladou, –
v ráz vyhrnou se postavy,
ku přívozu se jíti strojí,
jdou těsně, hlavu u hlavy,
to dělník za dělníkem stojí,
vyhublí, v sešlém, tristním kroji.
Teď prám se plní, skřipotem
o řetěz tře se řetěz, chřestí,
dívky se tlačí s pískotem
v sousedství mužných, drsných pěstí,
sestárlé ženy, hnát a kost,
sto hlav se v jednom klubku choulí,
prám v hloub se vnořil, břehu prost, –
54
jak zemřelí by v Lethe vplouli
a každý tížil víc svou koulí,
puštěných galejníků koulí.
Nastalo mrtvé ticho zas
opadlých stromů, prázdných polí,
nevydá plochá dálka hlas,
vše vůkol ztichlo po okolí.
Jen z nádrže, jež ztemněla,
tovární stružky v řeku tekou,
a hrůza smrti zmrtvělá
děsivě páchne mrtvou řekou,
po níž se stíny noci vlekou.
55
SLÉVÁRNY V NOCI
Noc bílá je, sáně se boří v sníh.
Ční jedle u večer
nad světly vesnic v závějích
a dále dál na sever
kraj pustne, pár stromů jen na kopcích
ční výstrahou lupičských per.
A pojednou železný skelet blíž
se noří a roste v tmách
a v ohnivé záplavě tyčí se výš,
hřmí kladiva, ve výhní nach
kov žhavý jak vodopád níž a níž
by stékal a měnil se v nach.
Z tmy pozdvihá hlavu mátožnou,
jak hydra by zaržála,
a jako když ženci snopy žnou
sta jisker v tmu zavála,
neb píseň ryku vítěznou
v noc bílou zařvala.
A jako nestvůra s rameny,
jež trčí až v nebes lem,
vše chapadly svírá v kruh kamenný,
až zdá se krev stříkat v zem
a stínů rej kreslí plameny
na stěnách tam a sem.
56
A jako kyklopské ve sluji
zřím těla zpol nahá se tmít.
Po mostech železných putují
tu ti, kdo určeni bdít
a od kladiv brát, co ukují,
žár pekla od ohňů vzít.
A kraj se kol hnul a měsíc plul,
klid k severu víc a víc.
Jen úder zněl kladivkladiv, jak vítr se vzdul,
šla oblaka přes měsíc.
– – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – –
Já ve snu zřel neprostřený stůl
a před mísou několik lžic.
V své doupě jak vrazil hladový muž,
spí děti, jen žena se hne.
Chléb ukrájí hltavě jeho nůž.
A žena, již v úsvitu dne
se lichotí k němu. On dí: Dost už,
a v pelech se natáhne.
57
KUPECKÉ LODI
Synek sní o krásných hračkách, jak ubitý světnicí chodí,
knížecí zámky v snu hoří a černaví řehtají oři.
Churavá žena sní o velkém štěstí: o kupecké lodi,
která se z neznámých dálek jak osud přídou svou noří.
A muž jde. V brloh svůj sedne, hodiny práce míjí,
každý den určený peníz jak automat vyvrhne z jícnu.
Mladosti tužbám již zemřel utichlou nostalgií,
a u jich hrobů shasil tisíce pláchnoucích svícnů.
Ale teď ti tam se znovu ozývají a znovu,
úporně žádají, blouzniví, v plamenech domov stojí,
žádosti šlehají do výše k řebříku Jakubovu,
stoupají po pavučinách, mlhami temně se rojí.
Jako roj upírů hladných pak klesají sraženy k zemi,
nad vyvrženým penízem číhavě vyčkávají.
Dorážejí naň, v prachu se smýkají, vraždí se lžemi,
jeho pot krvavý s rozkoší nemilosrdnou ssají.
Tím snem se naplnil, utěšil život jich: O hračce krásné,
o lodích kupeckých, přídou jež veslují, blíží se, větší,
o jakés konečné záchraně, milosrdné a spásné,
o ruce nahodilého a štědrého Osudu něčí.
58
Muž, jenž dal všecko, své líbá, hrůzu by ukryl, se shýbá,
peníz, jenž z jícnu dne vyšel, s děsem jen očekává.
Výčitky tolika očí, – ni jedna se neuhýbá.
Plachty jich lodí se dmou. Jen jeho se propadává.
59
VELIKÉ LÁSKY
Vše, co malé, nám zbylo: mince, jíž denně se platí,
drobná ctnost, úsměv, pochvala, přilnutí na jeden den.
Kupčíme na trhu se vším, slunce jak předměty zlatí,
bez utopické lásky svět syt je a spokojen.
Všichni tu nevědomí. Přec jeden zví o lásce svojí,
prostý se na cestu vydá, nevzhledném na koni.
Jenom s ním octne se na blízku lásky své po dlouhém boji,
krvavým mečem radostně v pozdrav jí zazvoní.
Sotva to postřehly něčí oči za pozdní noci,
s ohyzdným koněm že zmizel kdos nepostihlou tmou.
Za velkou láskou, již zaklely neznámé, nezřené moci.
K malým kdož láskám přirostli, velkých již nenajdou.
60
PRODANÉ SÍLY
Skrytý svět lákal nás za štíty sněživých hor,
radostných nadějí zpíval tisícihlasý chór.
Za daleké a za temné lesy,
pro domov srdce časem povzdychne si.
Před námi tančily v modravě průsvitných snech,
nesly se křehkých na křídlech
v neživé světy, kam sen jen volá,
vidiny zlaté, jich vírná kola.
Zašli jsme za hory, lesy. Najal nás hlad
v kamenném městě, kde rušno a živo.
Do naší jizby syrové ulice padal chlad.
Srdce se těšilo ze všeho, trpělivo.
Bez lásky otrockou táhli jsme denně loď,
lanem k níž za krk jsme navždy přidrhnuti.
Cizí tam panstvo si hovělo. Shoď je, shoď,
cosi nás zločinného tak denně a denně nutí.
Táhli jsme cizí loď přepychu, z mozolů
tahounů jako my zkrotlých loď zdála se vystavěna.
Nádherné paní v ní seděly a ze sta sobolů
kožešiny, tu šperky, tu rozmarných dcer jich věna.
61
Na perských kobercích tam smály se sedíce,
čekaly na ženichy, jež vybíraly jim matky.
My jsme loď táhli denně ni slova nedíce,
hladové nozdry naše dech vůní jich ssály sladký.
Táhli jsme nádhernou loď, nás tahounů co den je víc,
loď se div nepotápěla tím bohatstvím zatížena.
To však, co dali nám za těžké služby, nebylo nic.
Jenom vždy nová tím zášť a bolest probuzena.
Od mládí do stáří vezli jsme cizí jen těžkou loď
za krk tak přidrhnuti zkrváceným lanem,
a když se děti nám zrodily: Shoď je, shoď,
štvaly nás hladové věčně v šatě svém rozedraném.
Bolestí eldorado, věčné kde naděje
spěchají pást se jak srny zelené na palouky,
ilusí trávy kde šumí, pták snů kde zapěje
a vždy jen sedá zbásněných chrámů na oblouky,
to je náš domov zatichlý v městě, kde najal nás hlad,
v mrtvé jizbě v tom městě, kde příliš temného ruchu.
Všichni již, žena i děti jsme dali se přivázat
k lodím. Jen večer si hovíme, Naděje zpívají v uchu.
62
SETKÁNÍ
SP. WUKADINOVIČOVI
My sešli jsme se pod lesem
v kvetoucím, vonném údolí.
Já neprozradil se, kdo jsem.
V obzoru rysy kupolí
jak jehly čněly do oblak.
Tu tanečnice, víla snad,
přiběhla z háje, žhavý zrak,
a počla zpívat, tancovat.
V touž chvíli stařec kostnatý
na suché herce dojížděl.
Vzhled kůže šedě kornatý
zeleným listím plesnivěl,
zbroj zašlých časů, chřestící
o kosti boků vysedlé,
tajemství věků věštící,
legendy zašlé pěla mdlé.
A pod sosnou, jež staletá
své černé větve věsila,
kam sotva pověst zalétá,
jež tišila neb děsila,
svůj tanečnice počla rej,
krouživě v kole bez dechu,
že stařec postál pozorněj
s vychrtlou herkou na mechu.
63
A s ironickou moudrostí
se díval, stál tak bez hnutí, –
jakousi tichou úzkostí
postálo oblak vzedmutí, –
list nehnul se a nekroužil
uprostřed svého klesání,
přerušen utich’ sojky kvil
a z tichých dědin klekání.
Jsem Radost, jež se vynoří,
tak pěla, než se ztratím hned.
Po smutcích, zradě, příkoří
mne můžeš na mžik uvidět.
I v cestě tvé se objevím,
čekej mne, přijdu, nežli zvíš.
A ztratila se stromovím,
podobna upomínce spíš.
Stisk’ stařec boky ostruhou
zas herky, než se dala v klus.
Kynul mi mlčky rukou svou:
I ty mne vyčkat jednou zkus’.
Meč jeho krví rezavěl,
jež kapati se zdála v mech.
Soumrakem k vsím a k městům jel.
Nad rovinou spí vlny střech.
64
Dál šel jsem, sklouzal mechem svit
měsíce v podrost stmavělý.
Jako by stromy chtěly jít,
se do cesty mi stavěly.
Na cestu myslím dalekou.
I na shledání, setkání.
List dokroužil. Kvil nad řekou.
Zvon dozvučel své klekání.
65
ZAKOTVENÍ
Hledat šel visuté, vzdušné hrady neznámých po horách
romantického milování.
Našel zlata a šperků v nádherných, vysněných komorách
a tolik hrdinských zbraní
romantického milování.
Vysněné ženy v nich byly novotou poutníka zdiveny,
jenž se tu zjevil, k zemi klonil.
Zlatý pták štěstí v kleci tam zpíval na větvi, chycený,
pramen vod živých tam zvonil.
Ale když s mládím zmizely hrady a soutěsky klikaté,
vedoucí k oknu v strmé výši,
a když se ocitly touhy k nedostupnu kdes přissáté
v prachu ulic, vždy tišší, vždy tišší,
z tohoto světa ženu, již potkal a políbil na skráně,
bouřlivě k rozryté přitisk hrudi,
ke krbu nízkému odsoudil celý věk lidský se oddaně,
slunce ať žhnulo, mráz ať studí,
z tohoto světa ženu přitiskl k hrudi.
Někde se zakotvit, přistát, někde v svých dětech zaslechnout
zlatého ptáka štěstí,
křídly jenž buší, do výše gothických oken chce proniknout
66
s nějakou, novou zvěstí,
dětí svých uvidět štěstí!
Někde být zakotven, jakoby v hlubině pohřbený alespoň
v zálivu černavé tiši,
bílé již lekníny pokryly, matné a hlazené jako sloň
a zapomenutím dýší.
67
CIZINEC A OKOUZLENÍ
K diváku přišla zamlklému,
důvěru jakous měla k němu,
bouřlivě zpívala, řeka.
O zábradlí byl opřen, se díval,
zoufalý vír kde dole zpíval.
Zpěněná síla kde štěká.
Hebkou jak ucítil rukavičku
na rámě vloženou, na očním víčku
jako by motýl se třás‘.
Nebyl ni mlád ni starý, měl vrásky,
hluboké oči tak plny lásky,
prošedlý, zcuchaný vlas,
jako by cizími zeměmi dýchal,
zkouškami velkými, jak by míchal
osudu kostkami,
důvěru velkou k němu měla
a jak by obejmouti chtěla
osud svůj neznámý,
mladá a krásná přišla k němu,
k diváku tomu zpožděnému,
očarována jím
68
a tak mu děla z nenadání
v divoké vášně zajíkání,
hlasem sladkým a mdlým:
Srdce bych celé tobě dala,
touhu a víru svou uchovala,
všecku svou radost a žel.
-----------------------
-----------------------
„Pro věčnost nebo na chvilenku?
Na matku dosti? Či na milenku?“
tak zraněn osudem děl.
69
BALADA O KRÁSNÉ ŽIDOVCE
To v jaře bylo a na večer,
když sprchaly květy akátů:
tu nejkrásnější z židovských dcer
jsem uzřel v lesku sabbatu.
Zvuk varhan jakoby ztišených
zněl v zášeří synagogy tam,
tak jako by plakal něčí hřích
a svěřoval se temnotám.
V tu dobu křídla veřejí
se rozestoupila, lustrů zář
svou zalila světlou peřejí
andělsky krásnou její tvář.
Se schodiště, krůček za krůčkem
v safianových střevíčkách,
koketně držíc šatů lem
kráčela v světlých polotmách.
U schodiště zástup mužů stál
se dívat na ten vzácný div,
neb každý z nich si lásku lhal
a lásky ilusí byl živ.
A v nároží shluk kočárů
zaléhal v ohlušivý šum
70
dne kouzelného po žáru,
jenž ulice plnil, sad i dům.
Tu souvěrci s modlitbou na svých rtech,
tu peněžníci zbohatlí,
tu šlechtici smutní, v jejichž snech
staletí dávných sláva tlí,
tu úžasem jatí chudáci,
tu skeptici žitím zrazení,
tu žebráci, krok jichž se potácí
od zločinu až k spasení
ji čekali všichni kolem jít,
a potají šatů jejích se tknout,
a o tom, jak na ně se dívala, snít,
než uchvátil ji davů proud.
I její dávný milenec,
jenž v dětských létech hrál si s ní,
zbledlý tu stál, jak s kosou žnec,
když náhle se nad ním den rozední,
ty poprvé dnes u ní zřel
ze safianu střevíčky,
butony, na nichž démant chvěl
a blýskal se, jak zorničky,
prsteny zřel, jak z pavučí
náramky mžily svítivše, –
71
tak pyšně šla, jak v náručí
by toho šla, jenž dal jí vše,
to vše, to vše, co on nedá jí,
co dali jeho soupeři,
ti baroni, co tu čekají,
ti kretini smutní, bankéři.
Oh, náramky zacinkly zvonící,
slech‘ zlatý ten kov. Tu zšílel on.
Jak dravec vztyčil se – a třesk‘
zlé, jisté, hluché rány tón.
A s posledního schodu jak
se skácela, kles‘ k ní, ji skryl, –
zasmál se spokojeně tak,
a tisk ji k sobě, nepustil.
72
BALADA RENESANČNÍ
A noc ta vzejde: Až jednou z cest
se vrátí, dům pustý a prázdný bude.
Jen větrničky se ozve chřest
a vichřice skřipky na srních chudé.
Z cest válečných s dóžem se navrátí,
lev benátský přivítá jeho lodi.
A vepluje v radostné závrati,
v svůj palác vkročí a zbroj svou shodí.
Však podivně palác Vendramin
se shlížeti bude vodou temnou,
i gondoly u schodišť, pilot stín
se bude třást bázní přetajemnou.
On vejde. A bude přivítán
jen zdmi a sluhy, jichž oči žhavě
Ihou zděšením, že nečekán
je paní svou v té chvíli právě.
Síň prázdně a dutě bude znít
ozvěnou kroků, do svítání,
až hledat ji bude a bolestí výt,
až čekat bude s hrůzou na ni.
Ta vrátí se k ránu. A krokem mdlým
v měsíčním vejde modrém jase,
73
šat potřísněný falernským,
jímž s milencem svým upila se.
A leknutím bledá, netušíc
příchodu toho, jejž nečekala,
mu s chladnou lží cynicky vyjde vstříc, –
on mlčky vyslechne, co lhala,
a zhnusiv si na ráz hru, řekne: vím.
Kdo loupil, lhát učil vás při orgii,
to budiž věčným tajemstvím
psů zrazujících, zrádných zmijí.
Pak ona co v poduškách usíná,
meč zkouší, jej dlouho a pozorně brousí,
na milence, jenž má as od vína
vonící, měkké, plavé vousy,
a bez úsměvu a bez hlesu, jat
divokým vztekem do ulic kráčí,
zabuší u milence vrat,
a vejde. Dne paprsky rudě pláčí.
74
PÍSEŇ DON JUANOVA
Idyly v létě začínají
v bezvětrných a jasných dnech.
Jiskřivá vína v duších hrají,
fialy voní v záhonech.
Do bílé kůry břízy vrývá
slunce své jméno plamenné.
Polibků věrné lásky chtivá
chvěješ se u mého ramene.
Směji se, idylu božskou maje
na mysli, světů zrození.
Idyly končí vyhnáním z ráje.
Chvěješ se, mladé mé stvoření?
Idyly začnou hostinami,
král kdy si k důvěře získat chce lid.
Idyly končí guilotinami,
když se chce královské krve pít.
Idyly začnou láskou a sněním,
a než se bolest objeví,
idyly končí chlácholením
zardouseného panenství.
75
MANŽELSTVÍ
Žal, utrápen životem žití se bojí,
že prožil je v bouři a v nepokoji.
Hle, uvlečen cestou pod hvězdami
den každý jak poutník přešel známý.
Tu Radost a Žal zlou chvíli mají
a hlasům svých niter naslouchají.
Žal naslouchá červům, jež v duši ryjí
a útisků starých melancholii.
Však madame Radost ta u zrcadla
na schůzky myslí, na večeřadla,
na pitky a hody a na vše, čím zhřeší,
na budoucí tance a hry se těší,
na slavnostní roby a divadel záři, –
a k noci zas vychází s hořící tváří. –
Žal nespí noc celou. Však Radost ta hýří
svou mladostí v noci netopýří.
Žal peníze sbírá jí po penízku
od rána až k noci v své pouště písku.
76
Jich dítě, jež zplodili, nemůže za to,
že odstrkováno a navždy že klato.
Na kolébce dítě bdí, hlad má vlčí.
Je nehladí nikdo ni neumlčí.
77
UBOHÉ SRDCE
A vstalo srdce za rána:
Zda úzkostí svých pozbudu?
To bytost, jistě zklamaná
šla kolem svého osudu.
Ten osud byl to: denně skryt
za stěny, jež chtí umáčknout,
hrozil, však nemoh‘ zahubit,
v svět lákal, – ne však odemknout.
Nuž, proto slavně počlo pět
si bez chvění a obavy:
Mně nepostačí celý svět
pro pyšné moje představy.
A potom... povzneslo se tam,
kde starý bůh dlel v oblacích,
ovečkou jdouc k těm samotám,
mystický plamen ve zracích.
A potom... síla titanů
v něm zabouřila, dravá krev
se rozlila, děs tympanů,
smyslné hříchy starých rév.
78
Tak často vyčkalo, až stín
se noci klad, mdlé světlo svic,
kdy večer smál se harlekýn
a kastagnety tanečnic.
Však někdy, s hlavou znavenou
čekalo na předrahou Pěst
s jakousi hrůzou ztajenou
díc: bez ní vše mi mrtvo jest.
A často vyčkalo, až v dny,
kdy Pěst se svezla do těch ran.
Ten účin bolel, záhadný.
Však čekán byl. A přivítán.
79
SONET
LAD. QUISOVI
Zas něco zdržuje tě, volá.
Z čeho se budeš, z čeho radovat?
Dnes cítím radost diabola:
hle, zkrvácen je sasankový sad.
Květy jsou bílé. Ale vidíš, kapky
jsou rudé na nich. Kdo tu šel?
Nějaká hrozná, dravá šelma s drápky.
Či rudý blesk to tajně sjel?
Ah, to má význam pro výstrahu,
pokropit krví pyšnou dráhu,
a že tu rdousil silný tvor.
Vždyť „milujme se“ bouře hřměla
a „milujme se“ blesk psal v čela,
psal přímým písmem v srázy hor.
80
SONET O TVŮRČÍ SÍLE
Z pramenů moudré radosti
ten pít šel, žal kdo uctíval.
Nad jeho mocnou žádostí
se přec jen tvůrce smiloval.
Hned z jeho srdce žhavosti
květ nádherný a rudý vzplál,
strom věčné vzrostl mladosti
a plody úžasnými zrál.
A zázrak ten, on neví sám,
kdy stal se, kdo ten vznítil plam.
Jen mní, že úžas, kdož to ví,
to zrodil tvůrčí šílenství:
Na hrdle ještě drápy žalu mít
a polibky v tom tvůrčí ucítit.
81
HLEDÁNÍ
K nám dálky mluví tmou,
svou neprůzračnou temnotou.
Za novým Bohem jdem. A přejdem lán,
jenž naší krví zaléván.
Náš sestárlý Bůh s anděly svými
spí tvrdě, zahalen v dýmy.
Musíme dobří, silní, velcí být,
Bůh starý v nás spí-li,
jak nástroj věčné touhy znít
i věčné síly.
Ráj najdeme nový?
Kdo ví? Kdo ví?
Ó buďme milosrdní však:
kdo zdrží nás a zaskočí,
rozžhněme tomu do očí
svou pochodeň, jež jiskří v mrak.
Bůh zahalen v oblačné dýmy
s anděly dřímá svými
a lán chce krví kvést.
Ó, cesta dlouhá jest.
82
Vzplá hvězda, jež nás může vést
tmou neprůzračnou, hlubokou?
Bude Bůh nový za tou tmou?
83
LÁSKA
Ne, tak si nevylož,
proč zas tě jinak vidím.
Cos jako Boha ctím,
cos v tobě nenávidím. –
Jiným buď nedotknuta.
Vším upoután
jsem v tobě k Ďáblu, k Bohu,
tak chci být milován
a tak milovat mohu...
Třpyt nedostupných hvězd
se nad propastí chvěje.
To stálý, nekonečný
se v kosmu zázrak děje.
Boj věčný láska jest,
smír Ďábla s Bohem věčný.
84
OD MRTVÝCH K ŽIVÝM
Až pohrbíš, až pohrbíš a zakopáš,
přej podsvětí tomu, jenž slůvka nedí.
Až zoufale za ním zavoláš,
ty nedočekáš se odpovědi.
A ztěžka se ztišíš. Tvá láska, mníš,
je navždy už v zemi zakopána,
a že se už nikdy nevzchopíš
a nikým tak nebudeš milována.
Však vzchopíš se přece... A cestou pak
si všimneš, jak primule zlatě hoří.
Kraj vlnami obilí zasvítí v zrak,
zdi hřbitovní oblije zlatem svých moří.
Až ze hřbitovních pak vyjdeš vrat,
tvůj těžký vlas vzeplá borově rusý.
A oči tvé počnou se přec jen smát
vstříc všemu, co žíti chce a musí.
85
SLOKY
Žít krásu, vášeň, hnus, toť ve své krvi koupat
se věčně sestárlý a věčně omlazen.
K jakýmsi výšinám a do propastí stoupat,
vždy vítat perletí se šedou dnící den.
Mysliti na místa, jež slunce vyhledává,
na oči líbezné, zažehlé dušemi,
na hlasy zastřené, v nichž touha nedočkavá
se cudně zajiká jarními vůněmi.
Co krve zmarněno, nevrátí moudrost zralá.
Však touhou po klidu se srdce zalívá.
A byla-li tvá víra skeptická a malá,
pták štěstí v chvíli jednu přec ti zazpívá.
86
ŠELESTÍ LUPENÍ
Šelestí lupení
zažloutlou promenádou.
Na život, umění,
se záhy stíny kladou.
Strom nevzpomíná dnes,
co pták si zpíval včera.
A nezví schnoucí vřes
o vláze u jezera.
Úsměvy zanikly,
že o nás nezvěděly.
My štěstí zakřikli,
než ještě jsme ho zřeli.
Cizí kol sebe jdem
velikým, němým městem,
se zamlklým úsměvem,
se zakřiknutým gestem.
Pláču a moh‘ bych se smát,
však lhostejný se jevím.
Krvácel bych tak rád,
ale pro koho nevím.
87
PÍSEŇ V OSAMĚNÍ
A pakli mne pochopíš,
já budu vysvobozen.
Pak svolím a otevřít smíš
vězení, jemuž jsem zrozen.
Mé vězení: samota moje,
má uzavřenost, má pozdní
jsou léta, bez úkoje
mé čekání, než se rozdní.
Mé vězení stejné dny jsou,
v nichž uvázl jsem jak v kleci,
jak žebráci s hlavou jdou lysou
a opakují se jak svědci.
Nuž, chceš-li být zjevením,
jež chápe mne, budu spasen.
Přijď s větrem jak jesenním,
v němž oheň se rozdoutná, shasen,
jak vítr přijď bouřlivý,
jenž veřeje rozevře sílou,
a rázem vzduch oživí,
zlou atmosféru a shnilou,
88
přijď, otevři dokořán
mé vězení, všeho se dotkni,
všech starých, bázlivých ran,
a srdce mé prověj a protkni.
Pak smysl to bude mít:
tak vpuštěn do života
já lačně zas budu pít,
čím hoří duch i hmota.
89
Ó PŘÁTELÉ, LÁSKY!
JAR. KVAPILOVI
Háj plní se, tmí se neklidem
a svadlého listí deštěm šumí.
Sem ano... Však odtud již spolu nevyjdem‘,
my vyjdem‘ již sami, jak každý umí.
Bouř větrná svištivé nárazy tlumí.
Ty tam, ty tam,
za skalinou hlas kde zanikne,
sám každý, sám,
kde srdce jen pro sebe vykřikne.
Ó přátelé, lásky! Prchá čas
a plní se roky, věčnost volá,
zda stisknem‘ si horkou ruku zas,
hlas země než zvolá, ozve se zdola?
Ty tam, ty tam,
sta ústy kde dílo se rve a hádá.
Sám každý, sám,
krev svoji zač dá, svá léta mladá.
Ó přátelé, lásky, o nichž jsme vždy jen snili,
my přec jsme si v žití cizí byli.
My byli si nejvíc vzdáleni,
do jiných světů zakleni,
jichž brány jsme nikdy nerozbili.
90
Ty tam a ty tam.
Vše plápolá v práce nám výhni rudé.
Kdo silný, jde sám.
Ne proto, co mohlo být, proto, co bude.
91
POUTNÍKOVA PRVNÍ ÚZKOST
Jak chladí rosa. Nocí hlubokou
lesk vod kdes v dálce vzkypěl nad obzor.
Chatrče v cestě začernaly tmou.
Topoly znaveně
svůj tlumí rozhovor.
Světélka drobná z oken kalných skel
se prodírají sosen větvemi.
Však shasly za mnou, jak jsem šel,
a černý klid
rozložil křídla nad zemí.
Jak rozestřený temný baldachýn
by visel nad cestou, jíž kráčel jsem.
Nic nevidím, jen stromů obří stín,
nic neslyším,
jen listí chvít se otřesem.
Noc bude dlouhá, ještě temnější,
zrádnější cesta bude za klidu,
cizejší lidé, chladnější
jich bude zítra vítání,
k nimž navždy jdu!
92
Ó kdyby nezpívala v srdci mi
mateřská slova žhavým polibkem,
mně zdálo by se, kroky plachými
že za mnou jistě neštěstí
se loudí v patách sem.
93
POUTNÍKOVA POSLEDNÍ ILUSE MLÁDÍ
Vře za mnou shon a ruch,
vše, co jsem žitím zval.
Neschůdný jako pekel svah
sopečných hor se řetěz táh‘
a závrať měst mi bila v sluch
a šílel smích i plakal žal.
Ted' bloudím navrácen
kol svého mládí vsi.
Jsou jitra plná jiskření
a horoucího cítění,
ba, na chvilkách těch, zdá se jen,
již všecko závisí.
Ves moje bílá za vodou
zří vod těch do hloubky.
Kouř v tichých obláčcích
tak dovádí, jak modrý smích,
topoly měnivou
se chví v ní hrou,
i chaloupky.
94
Jak z hlubin slyšel bych
své mládí zpívat magicky,
píšťaly, trávy, rákosy
pískati tence, za rosy
jak vyšlo bosé po hájích,
luk po krajích,
pak zašlo navždy, navždycky.
95
SLOKY
Je bez lidí, bez příbytků
pláň rovná, plochá, písčitá.
Strom vadnout nechává snítku
v své touze bezmocné.
A vítr-li kvílí, vyčítá
jak dítě nemocné.
Ale když slunce vzhoří,
své žhavé růže hází do věčna,
zázrak se nový tvoří:
Hle, v jiskrách živých od rána
pláň pustá, smutná, písečná
své zpívá „Hosanna“.
O mé dny šedivé, chvíle
té nebýt, „Hosanna“ jež zpívá,
jak chůd bych byl, naděje bílé
nad hnízdy nelítat, –
nemoci srdce dát, když chtívá
se celé odevzdat.
96
ČESKÁ ELEGIE
Je zakletá ta země,
že mlčí, ztráty své jak čítala by
den po dni, po roku rok, dlouhé věky
a stále naslouchavě vyčkávala.
Tak připadá mi, zvonce stád když slyším zníti,
nad nořícími z par se rovinami
prosté když voní kvítí,
když křiknout slyším kohosi v tom tichu,
jak v údolí se smráká.
Den jak by čekal na noc, na soumraky
les tmavý, na spánek vsi ztichající,
a člověk na ruku, jež dnes neb zítra
chystá se udeřiti.
Ta po čase čas hrdlo pevně sevře, vprostřed
slov nedořečených a zas je ticho.
Zde opatrně, zatížené, unaveně
si zvykli lidé kráčet s vylhanými nitry,
jak nebyli by před nikým už jisti,
dost klidni, aby práci požehnanou
stvořili k zítřku, aby důmyslni,
sny svými v květy pyšné vypučeli,
je nechali zrát v činy.
97
Jak by tu vnitřní život odumíral
plachostí jakousi, čas krátký na vše
jak vyměřen by byl i na život i na smrt,
i na bolesti, radosti i lásky.
Tak bez porozumění sobě jdeme
kams v potácivém spěchu.
Tu před obrazem krásným nepostojí
duch, jehož nelze krásou okouzliti.
On nezahloubá se, jak v svatém tichu
posvátných hájů šel by k obětnici
a vyhledal své bohy. Vzácná kniha
mu svatou studnou není, z níž by píti
šel za noci, když v klenbě nebes hvězdy vzhoří
a život jako skrytý pramen mocný
když bouří, valí se kdes nevidně v tom temnu.
Jak někdo by nám zlhostejněl tu život,
jej pronásledoval až ku plachosti,
jej otrávil až do dna, pochybnostmi
nás naplnil a nedůvěrou k zítřku,
tak jdeme, duchový zrak přimhouřený,
lhostejně ceníme i střep i dílo,
i řemeslo i krásu, bez rozdílu, –
ba vlečeme se jako žebrák chromý,
však spokojený s tím, co vyžebral si,
jenž, když je hladov, vyklopí svou brašnu
a všechnu kořist hltá, nevybírá
a křižuje se sytý.
98
Však bývá hůře,
den jak by čekal na noc, na soumraky
les tmavý, na spánek vsi ztichající
a člověk na ruku, jež dnes neb zítra
chystá se udeřiti,
a pak když udeří nás,
když schoulíme se, jak psi olizujem‘
karabáč, na němž vlastní krev lpí zaschlá,
rozmarem pána znovu povzbuzeni
zdviháme hlavy, opět zavětříme
a kořist, za níž pán nám hnát se kázal,
mu vděčně uštvem k smrti.
99
BALADA O PODIVNÉM TOVARYŠI
Bouřný je čas a všecko tone,
ostrovy s ptactvem, květiny vonné,
věže, jež čněly do oblak.
Zachráníš se? Ne. Nevíš jak.
Právě v tom vchází zakuklený
podivný Tovaryš v čtyři mé stěny,
masku si odsune, z jeho oka
života hnus plá ze hluboka.
V zaťatých zubech krev ze rtů zrudlá,
nějaká slova smutná a schudlá
krčí se schouleně za sebou,
jako houf trestanců jdou a jdou.
Nenávist hvízdá v tom dechu, zdá se,
jako by hrob v tom mluvil hlase
záchraně výsměch i nadějím,
tomu, v co doufám, co sním a co vím.
Vchází. To je zas má Zoufalost,
hrozný a zamlklý, bezradný host,
nad vším, co žije a nad vším, co doufá,
si zoufá, si zoufá.
100
Přišla se mlčky posadit,
nemluví, nechápe, či nemá cit?
K tanci-li odkudsi zazní nota,
šklebí se maskou pierota.
Hřebem je přibita k její lebi,
porážek veselostí se šklebí,
ale já vidím: Toť Zoufalost,
sedí a sedí, svých prstů hryže kost,
v mlčení dlouhé, v čas neblahý
nade mnou, nad zemí, nad vrahy
našimi, nad velkým v otroctví rodem,
nade mnou, nad zemí, nad národem.
Ptám se: „Proč s dochvilností děsnou
ruce tvé na mou hlavu vždy klesnou?“
Ptám se: „Proč tak, jak přišla jsi,
neodcházíš?“ „„Jdu v zápasy.““
„K čemu tu lodičku směšně malou
pod paždí nosíš?“ – „„V bouř nenadálou.
Na moře spustím ji, budu plout.
Každý je předurčen zahynout.““
„K čemu ta kotva? Je stokrát větší
nežli tvá loďka, tvém o zmatku svědčí.“
„„To, aby v bouř kdo povyplul,
jistěj a dříve zahynul.““
101
Mlčíme potom. Již den je bílý.
Venku bouř stromy rve, vichr šílí.
Tovaryš, ani se nenadám,
odejde tak, jak přišel sám.
A já se modlím svých modliteb chválou
za milost zázraku nenadálou.
A než zas přijde host strašný ten,
budu jist, silný, zdráv, přesvědčen.
102
KLID
Klid... Žaly ve věčnosti širém hasnou moři,
jak slzy vytrysklé když s očí skanou ti.
Teď vyrovnaným nitrem dálky sluncem hoří,
jak nikdy nemělo by shasnouti.
Klid... Nastal den zas harmonické síly vroucí,
kdy za života cenu navždy smířeni
jsme s každým hořkým osudem a v slunce žhnoucí
v paprsků zříme víření,
kdy osud něčí, zemí, rodů, přešlých věků
se zdá nám nepatrný proti moci té,
jímž vyhlubuje život nesmírnou svou řeku,
v břeh vrhaje dnů trosky rozbité
a rytmem majestátným tiché oceány
své přeliv, břehy svoje dávné opouští,
by nové našel, zabouřil z nich zmarů hrany
všech těch, jež pohřbil, nad pouští.
Klid ve mně povýšený, hrdý, suverenní,
však lehčí, že je opřen věčnou o stěžej
vesmíru, ani kapka rmutu dneska není
v mém srdci, zmatky, beznaděj.
103
Jen číms, jak sluncem zalité mé voní kvítí,
hle, tam kde seděl Tovaryš můj, Žal, tak sám,
zřím drobnou skvrnu krvavou jak slunce svítí,
ji zakrývám, ji drhnu, umývám,
ji pískem zasypávám, aby bez rouhání
míst včerejších tu mohlo slavné slunce jít
a nic se neozvalo hláskem ani,
že profánních dnů bolest mohla zardousit.
104
PÍSEŇ ŽIVOTA
Podzim cos hledá
a pohřbívá.
Co vzato, nedá
noc truchlivá.
Jsem silný přece. Abych byl,
jsem, abych žil.
Růže-li vadne
jak srdce žen,
zájem-li chladne
v zbělený den,
jsem silný přece. Abych byl,
jsem, abych žil.
Na hroby měkce
sníh padá-li,
skřípe-li „Ecce“
kříž z povzdálí,
jsem silný přece. Abych byl,
jsem, abych žil.
Propast-li blízko,
kde ležet mám,
strop je-li nízko,
kde sedím sám,
jsem silný přece, abych byl,
jsem, abych žil.
105
Slepotou běsa
hříchů a vin
národ-li klesá,
jehož jsem syn,
jsem silný přece, abych byl,
jsem, abych žil.
106
NEDOROZUMĚNÍ
A stokrát hýčkán, stokrát oklamán
buď chválou, vzteklým zasyknutím retů,
dnes přeceněn a zítra zneuznán,
tak roste básník ze svých interpretů.
Se stejnou naučili bolestí
jej chválu, hanu brát, jež stejně klatá.
Vždy cítí ruku, jež buď oklestí,
neb překrášlujíc drze na vše hmatá.
Chléb žitný prosté chuti davu dát
měl tam, kde osil zrní do věčnosti.
Kde nádherný dal květ, plod k jídlu rvát
zklamáni přišli hladoví a prostí.
Ó stinných sadů vůně podzimní
a zvadajících dubů žluté listí.
A jarních lásek bouře intimní.
Bez očí zcizených kdo umí čísti?
107
POKLADY KRÁSNÉHO SOBECTVÍ
Kdo došel harmonickou samotou
tam, kde se bezpečným a svým být cítí,
svou spokojí se sudbou sluncem zalitou,
své k srdci tiskne žhavě prosté kvítí.
Však zápas věčný o to nejvyšší,
o svobodu svou, snílek usměvavý,
přenechá zápasníkům. Neslyší
dnů bolesti, v svůj sen jsa vnořen žhavý.
Snů tolik záře, tolik života,
přeletných tolik dojmů v duši sahá.
Odstínem každá chvíle blyskotá
a nezmařena-li, je nad vše drahá.
Noc, hloubek ticho. Jako moře rozlité
až v nedohledný obzor nepohne se.
Temnými květy voní tužby rozvité,
jich zavanutí pozdrav z dálky nese.
Jej vlastní duše plní starostmi,
sny zpívají mu, oživené květy:
„Zelené věnce kde as vezmem‘ my
na hlavy tanečnic, jež v divé lety
se pustily a víří, radosti,
kde k bohatým my hodům rozžhnem‘ svíce,
dost bílých těl kde najdem‘ k mladosti
a k hříchům svojím sladké slitovnice?“
108
Jej vlastní duše těší bohatství,
snesené s úctou posvátnou a vroucí,
ztajené síně, o nichž ten jen ví,
kdo zasvěcený v tužby nehynoucí
snů, bílé mramory v nich tlumící,
své šperky v lesku, nikdy nevídané,
vše jedinečnou řečí mluvící
a božstvem, jež jej milovalo, dané.
Jej děsí kroky v prázdných prostorách,
jež musí vždy, ach, něčím vyplniti:
Zda krásou? pravdou? dobrem? Jaký strach
jej jímá, musí-li kol záhad jíti.
Jej nenaplní starostmi dům knížecí,
ni zlatá koruna, vězení trůnů vratkých.
moc lhostejná mu, vrazi odvěcí,
sní ukolébán v rythmy vteřin sladkých.
On, skoupý na bohatství schráněné,
tak mimo život, lidstvo, všední děje,
sám ze svého pít bude pramene,
nikomu darů svých dát neuměje.
A vnořen v sebe zemře. Málo, žel,
jen přátel věrně za rakví mu kráčí.
To proto, že co měl, jim zjevit neuměl,
tak lítostně a bezútěšně pláčí.
109
DOBY
A zázraky dokvetou. Víra v ně umírá po čase.
Tím zamlknou proroci, myšlenky jich že nevzhoří v plamen.
A ze vzbouřenců kdys cynické stádo stává se,
svět těžším že krví se stal, zas padá s gigantů ramen.
Jde oddechu chvíle těžká. Je myšlenek bezvětří,
je staletí pohřbeno v žhavě disharmonické smršti.
To velké, co snilo se, nikdo již nechápe, nešetří.
A nechápavost štěrk drobný si sbírá, jím v zrak ti mrští.
Však v tuposti opilé, jež přineslo zklamání,
se gigantů synové rodí, ční vysoko z temnot noci,
svět podchycují, jenž padat již zdál se v zoufání
s mdlých, sesláblých otců ramen v jícen hltavých nocí.
110
JÁ HLEDAL STUDNY BEZ DNA NA VÝŠÍCH
Já hledal studny bez dna na výších.
Nejprostší ženy, zpěv jež ptačí měly
na místě řeči. Sfingy mlčící,
jež nad rozcestími tmou smutnou čněly,
přátele nejpřísnější, klečící
na našem svědomí, však líbající
rty naše, soucit, hrdě zpívající.
Chladící rosu v květu kališích.
Já hledal studny bez dna na výších.
Já hledal vzácné lidi. Diskretní
jichž mlčí rty, když srdce čistě hoří.
Já hledal velikost i zrádnost moří
a pro svůj oheň předmět obětní.
111
V ČERVNOVÉ NOCI NA SADĚ
Sad růžový má plný půvab svůj
v červnové noci temné, pod hvězdami
když růže bílé v černou noční sluj,
když růže střásají své drahokamy,
když zavěšeni prostovlasí jdem
a nachýleni růží nad oblaka
cítíme vonět vlhce chladnou zem
a při zemi se k větvím choulit ptáka.
Tu náhle srdce své mi otvíráš:
co radosti v něm bylo a co jest, co ještě bude.
Starosti byly, na něž vzpomínáš, –
u cest ti kvetly, pivoňky jak rudé.
Teď perleťové nebe, laskavé,
již nemá příkrých ohňů žhavě zlatých.
Jsme zodpovědni. Zraky pátravé
má osud náš, jak berem z darů vrchovatých.
Díš: je mi sladko. Ale nevím jak,
tak jako nekonečným před zápasem,
já blesky chci, jež zítřejší dá mrak,
tu prázdnotu, jež přijde v jizbu časem,
tu zoufalost, již bezradný má věk,
tu nenávist, jež na mou rasu číhá, –
bude mi dražším zase paprsek
a vykoupení přinese ta tíha.
112
Neb srdce neví, co by chtělo dřív,
zda podrobit se neb vše přemáhati,
věřiti v zázrak, ve zjevení, v div,
neb cynicky se poznanému smáti,
ne, srdce neví, zda má toužiti
po malém štěstí, jež se hledat musí
jen v každodenním, krotkém soužití
při louči u krbu, jež čpí a dusí.
A harmonii v očích, v pohybech,
díš: jsem však šťastna, roste dítě mé.
My ožijeme v jeho žádostech,
jím v zápas nový zase vyjdeme.
Tak věčné ohně zase nehasnou,
ztajené síly jen se v hloubky ztrácí,
zas na povrch by vytrysknuly tmou,
v proud splynuly, jímž množství zaburácí.
Na život myslím, který bouřlivý
rozházel hnízdo, vejce zelenavá
kol rozkutálel do luk, na nivy,
a za jiter je smutných rozklubává,
a ptáci holí s velkou hlavou svou
do slunce pohlíží ze skořepiny
a umrou v tom, co prvně zapípnou,
kdes bez pomoci, bez lásky a viny.
Já toužím a já věřím, silna jsem,
já bloudím, hledám, ale vždy se vrátím.
Tak pravila. A vlhce chladná zem
voněla v koutech, k bramborovým natím
113
schýlené lilky v poli vedlejším
tkal měsíc, strašák skřípal poblíž v máku
a v bílých růží oblaku, tmou bělejším,
z krůpějí rosy zřelo tisíc zraků.
114
ZRÁNÍ ŽENY
Uzrála žena. A žní byl čas.
Těžký cop houpal se plavozlatý.
Počala chránit svá tajemství.
Počala míti záhadný hlas,
vyrůstající touhy se vznesly,
stojaté vody rozryly vesly,
krví se zbarvily, – bůh sám ví,
kdo byl víc vinen a kdo byl klatý.
Uzrála v rozvitý, plný květ,
jenž se v své líbeznosti vzhlíží.
Nikdo však vůně té nechápal,
nikdo těch úsměvů nespočet,
po něčem touhou se vadnout zdála,
po obdivu své ruce piala,
šedých dnů za sebou šedivý žal,
révy, jež bez hroznů visely s mříží.
Žena-li uzrává v podletí,
celý svět patří jejímu zrání.
Růže, jež uzří, chce utrhnout,
u každé rozkoše prodleti,
osou chce býti, kol níž se točí
tolik nově zdivených očí,
v šíleně divoký života proud
vrhá svá všecka odhodlání.
115
Byla to píseň léta a vod,
svodů a lásky a vzdálené hudby.
Zrá-li tak rychle srdce žen,
připrav se bouřných dnů na příchod.
Připrav se na žal, na zklamání,
na klidných úsměvů s bohem dání,
na to, žes žádostmi obklíčen,
na to, že není ti jiné sudby.
Nepřítele zříš v oku jí,
denně se skrývá za jinou masku,
zráním svým trpí, tě vyčítá:
Radosti kdesi dolují
daleko v cizím zeměpásu.
Neuslyším zvuk jejich hlasů,
jako by byla vyžita
radost. Či čekat mohu lásku?
Domov se tomu stal vězením,
srdce kdo k srdci nepřidruží,
plamenem svým kdo nehřeje,
novým-li nekvete zrozením,
od vzdálených a lichých hlasů
čeká-li radostí svých spásu,
domov hroznějším vězením je,
kvete-li kolem sta cizích růží.
První když bouře však minuly,
zpustošily a zaplavily,
rozryly, zašláply, rozvály,
ztratily sílu a zhynuly,
116
teprv kdy nevnesly ukojení
nesplnitelných snů a chtění,
v to, co jsme doufali, orvaly,
v sobě zrát touhy se navrátily.
Změříš pak jejich křídel tep,
žíznivou chtivostí rozkomíhaný.
Drobnou svou síň jí ukážeš,
uvedeš do ní tich a slep,
zajíkavě jí dáš vším vlásti,
budeš se zprvu chvít a třásti,
jejího srdce až postřehneš
bouřný tep, marně ukrývaný.
Teprve potom žní nastal den,
dozrála ve své duši žena.
Domov jí tenkrát se krásným zdál,
úsměvy dětí když ozářen.
Necítí být se již zářícím středem
světa, však v jejím oku hnědém
součinné lásky plamen vzplál:
k mateřským radostem vyvolena?
Chtěla, oh, býti požata
smělého žence zvonící kosou,
za nejprudšího slunečna
obzor když hraje do zlata,
zvlněna bouřemi, pocuchána,
tisknuta býti a milována,
v náruč klesnouti horečná,
horoucí lásky být zjiskřena rosou.
117
ROZHODNUTO
Topoly šumí alejí,
nad chalupami měsíc plá.
Ven mezi stromy raději
si vyjdem‘, cvrčci zapějí
své naivní alleluja.
Je velký měsíc, všecko spial
tajemnou modrou sítí svou.
S okny si hrál a štíty skal,
po hrotech plotů tancoval,
na střechu vylez‘ doškovou.
Veliký měsíc probudil
sad posečený, vodní tůň,
své jasné světlo rozhodil
na všech těch drobných polí díl,
na ohradu, kde řehtal kůň.
Tak prudce voní louka, sad,
divokou touhou horoucí.
Hlava mi počla umdlévat,
však srdce nechtělo jít spat,
tak těžké láskou rostoucí.
118
To tenkrát bylo. Moji šíj
hořící ruce objaly.
Tvůj ret mne našel, řekl: pij.
Tvé srdce tlouklo: zde se skryj.
Tvé oči: My jsme čekaly.
119
ODEVZDÁNÍ
Dech noci květnový
nad rovinami.
V šumícím březoví
jsme sami, sami, sami.
Ty za ruku mne vem‘.
Chci s tebou jíti.
Hle, měsíc nad lesem
tak podivně svítí.
Chci hrobař sladký být
všeho, co bylo.bylo,
v tvém srdci vykoupit
svou naděj i své dílo.
Ó sladký! Já se vzdám
věrně a němě.
Ó veď mne, kam chceš sám.
Co chceš mít ze mne?
Ženu, jež pochopí
dnů smysl, doby,
mnou ryté podkopy,
oživlé hroby.
120
Ženu, jež pohřbívá,
jdouc křísit zítra.
Tu, která rodívá
v sváteční jitra.
121
PROSTÉ SLOKY
Já nikým víc milován nebyl, než pouze dítětem svým.
A je to již za pozdních dob, kdy šediví starostmi hlava.
Já stále jak za mládí neznámý poeta, dobře vím,
že opatrně, však uctivě vyhnula se mi sláva.
Teď večery záhy když klepou, já v kout svůj se uklízím
a v náručí synka si držím, jenž prosí o zábavu,
zas divoké radosti mládí svého vyprávím,
dech lesů zas slyším šumět a za zády bukot bravu,
a z oživlých dobrodružství chalup rozpadlých
své upřádám báchorky dávné časů dobrých i zlých,
jdu po hřebenech kopců a po žluté cihelen hlíně,
jdu údolí úbočím parným a v olší chladivém stíně,
kdes u samot odpočívám, tam se synkem jíme svůj chléb
a v studánce křišťálové svůj namáčíme střep.
122
RADOSTI
Paprsků zlatý vodopád
s nebeské výše stéká.
Dětských hlasů jak odevšad
píseň by zpívala měkká.
Či je to radost ztajená
na dně až duše ve mně,
anebo pohádka zaklená
do skrytých hlubin země?
V zalitém bouřemi nitru mém
na malém ostrohu klečí.
Zachránily se zázrakem,
pějí a dobrořečí.
Vztahují ruce k výším a v dál,
velké jich oči v jas cílí.
Radosti... Vás jsem se nenadál.
Zachráním vás v té chvíli.
123
PŘED ROZKVĚTEM
Ten, který doufal, že zas bude kvést,
šum jarních dešťů, světlých nocí cítil
a hovor stromů s větry podél cest,
jak měsíc svítil.
Prameny lkaly v horách pod sněhem,
trávky se sotva světle zelenaly.
Mdle vstalo slunce, člověk, stará zem.
Mízy se nalévaly.
Tu pozoroval, jak by z duše mu
prameny tryskly, laviny jak s výše
by trhaly se, dojmu hrůznému
tam dole znikly říše.
Vrcholy všecky v slunci vzhořely,
divokým tepem zakroužili ptáci
a lesy ozlacené pocely
dne, jenž se ztrácí, ztrácí.
Tu otevřel svá okna dokořán
ku spícím stráním, které zkvetly bíle,
by kořenný a horský vál sem van,
dny ožil, smutky, chvíle.
124
A pak když večery se kladly spat,
on chtěl i v nocích kvést, že čas byl krátký,
chtěl mocně procítit a prožívat
dech všeho sladký,
co lampy v oknech nezahořely,
jen šepty zněly, hudby utajené,
hrou narcisů polibky voněly,
rty žhnuly přichýlené.
125
KRÁLOVSTVÍ MÍRU
Já touhou před lidstvem se hnul.
Tam nikdo z králů nevládnul,
ni žádné církve, moci hlas
svědomím neotřás‘.
Tu živly kol jsem slyšel pět
a lesy temnou bouří znět
a nesměrnem tisíců mil
zvěstovat, proč jsem žil.
Tam chceš-li dojít, u nohou
minulost necti jen ubohou.
Radostné vášně mládí pěj.
Stáří se nelekej.
Tam chceš-li dojít, morová
ty projdi města hrobová,
kde plíseň v dlažbě po krvi
čas nový omrví,
přes mrtvoly se vyšplháš,
jež hnijí, mokvají: je znáš,
to matka, milá, přítel tvůj, –
jdi dál a nepostůj, –
126
přes hradby šplhej ztuhlých těl,
ať svistí vzduchem tisíc střel
a do hloubky a zase výš,
až budeš cíle blíž.
A moře krve přepluješ,
z níž kouří se, jak vesluješ.
Hle, nad bílými horami
cos blýskne hvězdami.
Pak vystoupíš. A bez vlády
klesneš do květin zahrady,
a na své malé místo svát,
ty budeš kralovat.
127
V DÍLNĚ VĚKŮ
MAXOVI ŠVABINSKÉMU
Kdes v nedozírnu a neznámu, ale přítomen
je kyklopický vždy dělník v svou práci pohřížen.
On zrození káže a růst, dny harmonické síly.
A v zkamenělých dá rakvích spát, kdož dosti žili.
On probouzí moci skryté a tepla ztajená
a vlhkosti nocí a slunečná slavnostně zapěná
hudbami nebeských hudců, kteří k zemi se blíží,
vždy v poledne v polnic kov dují s nebes závratných mříží.
V úkrytech Alchymisty barvy a jedy a sny,
jsou ztajené duhy, kvas mízy se rodí úžasný,
jenž semena zalévat chce jak radost, která neví,
proč přišla a odkud, zda náhodu jen či zákon zjeví.
Do dílen Věků vhozeny všecky prvky jsou
i lidského chtění i víry i vášně, jež formujou
nevidné ruce tak zaujaty svou prací slavnou
za dešťů i za slunných dnů i za nocí, v půlnoc jež tmavnou.
Jak odpadky tvůrčí práce padá na chladnou zem
stoh mrtvol a zkosen se kácí v bojišti krvavém,
neb k triumfu potřebí smrti: silnějším vyrůst dáti
a nad světy zaniklými zřít nové se klenout a vstáti.
128
Na ohni, jenž rozdmýchán věčný dechem vesmírným,
se lidské ztravují touhy chtěním nesmírným,
z dnů minulých do budoucna se promítají a snují
své osnovy nepřetržité a do věčna pokračují.
A za noci časem, kdy, zdá se, je tichá a bez hnutí zem,
mníš, kyklopický si dělník zdřímnul a průvanem
že květiny více voní a jeho srdce že tepe
v tom nesmírném temnu, jež hledí na tebe, ač slepé,
a že se mu o budoucích divech, jež stvoří, sní,
co v činy člověka vtělí, co ptákům dá do písní,
co do vůní květin a do tajů moře a země co vloží
a jaké smí Vykoupení vstát ze zakrvácených loží.
129
OBROZENÍ
Zas vítr jarní bouří. Syrovou
zem slunce hladí, lesy ztemnělými
to čiší přešlou smrští sněhovou.
Kol chalup kráčíš zahalených v dýmy.
A v kraji holém, němém, bezlidném
a cos v tvém snění klíčí neklidném.
V tom, co se vzbudil pramen, v křovinách
co v suchých prutech lístek zeleným
zahořel plamínkem, co černý práh
se chatrčí stem dětí batolil,
co jelení skok směle neseným
kroužením stezky jehličnaté kryl,
trs jmelí visel a co kopytník
zářivým květem vzhořel zarudlým,
Rozsévač šel tu, k nebes bránám střík‘
až paprsků déšť zrní věčného,
házel a házel, křídlům ptáků mdlým
je shazovati nechal, vděčného
on ptáka Času nechal sbírati
co zbytečno, ten světem jíkaje
z brázd do brázd létal, z kraje do kraje.
130
A velký Rozsévač v své souvrati
vztažené obě ruce kráčel dál,
let větrů jeho stopy zametal.
Pak nikým neviděný v obzor znik‘.
Zem živou sílou, kořennou a zdravou
z mlh kouřila se jeho za postavou,
zelené háje zpívaly svůj dík.
131
ČLOVÉK KRÁSNÉ DUŠE
Všecky v něj minulé věky ambry své vylily,
drahocenné své masti, vůně své a své léky.
Všecky v něm prameny tajné svá zřídla smísily,
všecky v něm harmonicky v šíř roztěkaly řeky.
Lesy v něm silicí voněly, žloutly lučiny
slunečných úsměvů, chvíle vnitřní blaženosti.
Vše, co měl, význam mělo vyšší, tak účinný:
čekat a dočkat se milosti zrození nových ctností.
Z chaosu vyšel a pochybnostmi dlouho štván,
ubíjen dlouho nedal květ viděný za tisícletí.
Nebyl dost sebe jist. A nikým nemilován
bohatství v nitru svém též nemohl rozuměti.
Z mnohých ponížení a velikých zklamání,
ze zoufalství matek a ješitných činů otců
jeho první a hořké vyrostlo poznání
a jak list zvadlý padalo pod nohy zdivených chodců.
Ale když oprostil se duše vzbouřením,
pro sebe zachránil se od zatopených břehů
lidskými furiemi, jež chtěly pohnout jím,
aby se přizpůsobil jich mravu i jich běhu,
teprve pocítil, ne oni, že jim však on
z bohatství svého dá své zelené ratolesti,
srdce že svého rozhoupá melodický zvon
a že jim zazpívá píseň moudrého svého štěstí.
132
Harmonický v něm klid, jenž zná jen bezpečí,
silný a krásný čin, jenž odzbrojí zlo a zkrotí,
odměnou na pohled drsnou svou lásku má největší,
pohledem spiklenci zhrdne, když kolem se mlčky rotí.
Nevzbouzí soucit v něm hadry líné a škemravé,
bojiště, prosáklá krví, proklaté kouty města.
Jenom co velké a hořící, planoucí, zvídavé,
o tom vždy nekonečná mluví jeho cesta.
Jednou jak ochranný strom se nad zemí vyklene,
větve své mohutné svěří větrům burácivým,
z tisíců kořenů vkotvených v zemi vyžene,
stane se zodpovědným svědomím lidstva živým.
Jindy jak hluboká studna své vyrazí prameny,
svlaží rty zprahlé, jež hoří tisíciletou žízní,
jindy jak ruka se zjeví, jež odejme kameny
ze srdcí umučených zapomenutou trýzní.
Jindy přijde jak dítě k zapadlým chatrčím,
které v šípkových růžích ukryté ztraceny voní.
Zazpívá prostou píseň hlasem stříbrným,
vyvábí myšlenky něčí jak stáda stepných koní.
Někdy před okna paláců Hrůzu se vidí klást,
naslouchá infantů pláči, lid jemu, on lidu že cizí.
Mezi pláčem a výhrůžkou klásti most přes propast,
jaká to práce je věků a jak v tmu stopy mizí.
Musilo tolik věků svá poslání zmrhati,
tolik jich musilo v touze a na vykoupení čekat.
Tolik se musilo dobra v krvi koupati,
tolik dnů zakřiknutých se musilo slunce lekat,
133
z tajemství života vyrostly plody zrající,
ale jsou nedostupný dosud lidským rukám.
Na větvích nejvyšších ctností a činů se tající,
přístupny radostným snům a tvůrčích porodů mukám.
Jenom ti, s krásnou duší k činům zrození,
mohou se odvážit lidstvu je odvážnou rukou snésti,
Osudem v zápětí sťati, jak bleskem shozeni,
nejvrcholnějšího se dotknuvše lidského štěstí,
štěstí, jež střeseno v klín, jich krví zbrocené,
spadne tak samo, slzami, láskami, bouřemi zralé
k hlavě roztoužené a myšlenkou skloněné,
touhy jejíž jsou nenasytné a neskonalé.
134
ZÁZRAK
Byl bezmocný. Tož jej v pouta jali.
A myslil si, nad vše spravedliv:
že osvítí zem svou v šíři i v dáli,
a lid svůj že z drápů vyrve dřív
těm, kteří jen tmou a hrůzou lhali
na zázrak čekajíce, div.
V ten den se zdál ještě jim nepatrný,
když děli: on velezrádce byl
a bouřil nám mládež, vzpoury skvrny
on s prahu svého neumyl.
A v mučednických že věnců trny
on nevěřil, nechť jich vezme díl.
Je vinen, že světla rozžíhati
on za noci neměl před ránem,
když rozkázáno je luze spáti,
té žebravé, v plášti sedraném,
on neměl tam Rozum vyvolati,
kde měl se jen sklonit před Pánem.
Byl vinen, že luzu bouřil, vstala,
král zbytečný byl jí, zpustl dóm.
Byl vinen, ta lidská srdce malá
že štěpovat chtěl jak planý strom,
byl vinen, i královražda zrála
mu v zpupném, tvrdém srdci tom.
135
Tož střelili jej. Ač nebyl více
až dosud než silný a hrdý duch,
jenž nad svojí vlastí rozžal svíce,
milovník pravdy a věrný druh
všech nás, již nad člověkem bdíce
srážíme jeho hanby kruh.
On teprve s lebkou prostřelenou
hle, Evropu na své srdce tisk‘,
on mocností stal se vyslovenou,
když na každé nízké okno třísk‘,
až v koráby vnik‘, jež mořskou pěnou
střel rychlostí létly od skalisk.
On teprve s prostřelenou skrání
se velkým stal v den ten jediný,
svět obešel celý a bez ustání
svět burcoval, města, dědiny,
i veliká ticha mrtvých plání,
sny mládeže, starců šediny.
V té noci svět celý obcházeje
s tou prostřelenou lebkou svou,
a říše své vládu zvrátiv pěje
svých záští píseň hrobovou,
i králi a papeži cosi se směje
z těch prostřelených očí dvou.
A zrcadlo jak jim přisouvá k zraku,
tam bledá jen bázeň je skrčena,
jak sřícená sláva když na sledním vraku
136
pne k záchraně svoje ramena, –
však burácení kol z lidských mraků
to odsouzení již znamená.
Dál s prostřelenou lebkou kráčí,
dál přes zástupy, jde současně
i Paříží, Turínem, Římem a smáčí
svou krví dlažbu bezhlasně,
a z kapek těch roste símě dračí
tak strašně rychle, úžasně.
137
ZPĚV EMIGRANTA NA VYSOKÝCH HORÁCH
VÍTĚZSLAVU NOVÁKOVI
Ó, hory, na kterých slunce jasnější, větší vzhoří,
když obrovské sosny do hlubin stíny metají!
Když dole mha bílá pod nimi podobna je moři,
kde hynou, kde mizí, kde věčně přeludy klesají!
Jsem emigrant myšlenky. Stezkou jdu sám a sám a sám
kleč nízkou a ostruží před sebou, pouhé houštiny mám,
v mech bořím se, shnilé sprchává jehličí,
kdes nad hlavou sosny se veličí, veličí,
jich kmeny a kořeny svrasklé, jak blížím se stále k nim,
za sluncem větším a prudce poledním.
Kdys barbaři přes hranic temena s oři přelézali
tu v předhistorickém šeru. Zde napiatá kopyta
k smělému skoku vznesla, jak tětivou pružnou vzpialy
holeně ořů, by slétly v horská koryta.
Tu za ořem oř a barbar za barbarem
se plížily voje do nížin, vyhladověny zmarem
|a. národům pomstu nesouce nad ohni zdušenými
zvěř lapenou pekly si, hlasy křičely surovými
a ssajíce z kostí a z masa krvavého a z tuku
při barbarských písních a louten divokém zvuku
se chystali se lstivou krutostí lví
svá slavit hrozná vítězství.
Teď, hory svaté, nesmírné, bohy kdys obydlené,
pod jejichž kročeji zbělely vrcholy na výších,
ó, štíty, k nesmírné výši, až k nebesům zamyšlené
138
a k propastem v nezřených hloubkách svých,
na očistné pouti své jdu člověka uctívati
v tom velikém,-slavném mlčení,
skvrn travnatých pode mnou dole kde pramen se stříbrnatí,
kde hvozdů lká černých temné šumění.
Snů emigrant vyhledat jdu si neobjevenou zemi,
jak přede mnou kráčeli mnozí, jak také kráčíte vy.
Tak lidstvo já chápu pouze. Jak objeviteli je mi,
když procitne nad dílem svým a pocítí úlevy.
Nic nevzal jsem s sebou, jen lásku, jíž uctívati mohu,
co potkávám cestou, co nechávám daleko za sebou,
ku vzrůstu člověka zpívám zbožné modlitby k Bohu,
by člověk je dole poslech‘ s duší pohnutou.
Má smysl mé odloučení, jak synovské s bohem dání
rodnému domu, jenž drobný mi zmizel za obzor.
Jak mateřských retů teplé a zamlklé zulíbání,
jímž naděje jejich všecky mne pudí v nesměrno hor.
Že vzdálen jsem, rostou mým touhám a nadějím větší křídla,
že se stromy hovořím, s ptáky a travami sám a sám,
já cítím, že v nitru mém hnula se černozemní zřídla,
že volně jak obrovské sosny v prostor já vyrůstám,
že na lidské bolesti dívám se dobrý a spravedlivý,
i na hrůzy zaviněné i na ty, jež přepadly,
že pramen mé krve teplejší je a věčně živý,
v něm podněty k silnému životu nikdy nezchladly,
139
že vroucním víc, vzpomínaje běd, ústrků, ponížení,
že zraju víc zvídáním a domyšlením zel,
že prodlužuji si věčně v horských výších snění,
bych k mocnější ještě lásce svou lásku pobízel,
ku všemu, co živo, co růst svůj si zoufalým bojem brání,
co k žití se probíjí přes věky, činy zlé, mrtvoly,
co v neustálém a živém víru a kolotání
se zachrání schopné žít, nechť vraždí je cokoli, –
já emigrant myšlenek svých v čas pravý vzpomenu si,
zas jako k své matce se vrátím, jíž visel jsem u prsou,
jí zralou svou duši dám a prošedlý vlas, dřív rusý,
a na úpatí se hory zas sejdem‘, kde mezníky jsou.
140
ROZMLUVA S NOCÍ
Rád jsem vždy rozmlouval s nocí. S letní nocí temnou.
Vzhořely hvězdy jak zvědavé oči ztrnulé divy.
Louky zpívaly tenkým šumotem uspaných travin.
Žáby zelené mezi šťovíky prchaly, plachou řečí
tiché a syrové země mluvily stíny noci.
Řek‘ jsem k ní: Budiž lehká, pohřbi a zakryj stopy
odšedších poutníků, rozsviť stříbrná nad zemí světla,
ropot měst utiš, mesmerického spánku tíží
dotkni se všeho, zatop svět tichem očištěný,
květinám snů dej kvésti, tmavým svým orchidejím.
Noci, zatichlá noci, tvoje ztemnělé jedle
do světlé oblohy trčí v daleku, jako stěžně
lodí by pluly, mluvily vznešenou výší svojí
bez světel, bez signálů, bez pohybu a ruchu,
jako by čněly ve tvém přístavu majestátně.
Noci, pozdravuj všecky, kdož jako já vidí čníti
stěžně tvých vysokých jedlí, tenkými hlasy zpívat
hlasy mírného větru, vody probleskovat
v rovinách nekonečných, tma jež ovrubuje
dokola něžnou rouškou chladných, pozdních hodin.
Pozdravuj toužící duše celého širého světa,
zamilované ve vše, co dojímá víc než láska
k jednomu tvoru, co mluví mnohohlasým sborem
světel a očí, hlasů a zpěvů, temnot a stínů,
rovin a kopců, krajů a zemí, neznámých světů.
141
Co jsem tak mluvil k ní, řekla: Ukaž, co zjitřil den, slavný
manžel můj, a co slunce zažehlo krvavou výhní,
ukaž, můj ret je chladný a mé srdce je věrné,
ticho mé a můj klid, mé naděje bezeměrné.
Ránu tvou vyssaju zticha. A zítra budeš silný.
142
LEGENDA O ČLOVĚKU
Exoriare aliquis...
Rost věky dlouhé z kostí mstitelů.
Tak dlouho rost. Pak slyšel ptáky pět,
staleté stromy šumět nad hlavou,
velebné bouřit moří vzduté varhany
přílivů, valících se v nocích ztemnělých.
Co jeho šíj se vznesla k obloze,
vztyčená hlava k slunci výše mířila,
v hloub zarost‘ pevně svými kořeny
v černavé prsti, vláhu moří vssál,
i teplo mírné zemských rovníků,
i zlatých polí zralou pohodu.
Však proto, staletí že vyrůstal
tu z kostí mstitelů, – již zapomněl,
že rostl mstít se. Hrozné poslání
v radostné touze žití zapomněl,
v svět jiný vyšel, než jej opustil
ten, kdo zaň vyřkl kdysi slovo msty.
Potomek, jinak cítil. Obřími
na pěti dílech světa podepřen
byl údy. Budovat, ne bořiti,
žít a ne mstíti se, chtěl milovat,
ne vražditi, chtěl v zápas hravý jít,
jenž srdce přesvědčí, je dobude.
143
To cítil ten, jenž věky dlouhé rost
z trouchnivých kostí dávných mstitelů.
Zvrácené říše v troskách ležely
u jeho nohou. Bozi rozbití
jak hračky chvíle v koutech světových,
zarostlí mechem, zaboření v zem:
on na svět nepřišel však, by je mstil.
Tu rozdupaných celých národů
ležely zbytky, kam jen dohlédnul,
tyranů rozvrácené mezníky, –
však on se nezrodil tu, by vše mstil.
Žen sfingy skácené, jež řídily
osudy věků z ložnic královských
a ze zpovědnic knížat církevních,
tu s bohy v jedné změti ležely, –
však on se nezrodil tu, by vše mstil.
Všech věků víry sladké naděje
šířily nad hroby svůj teplý dech,
žár pohanský i utrpení křest
tu z mramorů, tam z církve puklých zdí,
však mrtvo bylo vše a zhynulo
s tím člověkem, jenž odkázal kdys mstu.
I přešly věky. Říše měnily
své krále, bohy, pravdy, učení,
své lásky i své záští, ctnosti své
dle starých svojich tradic odvěkých,
tyrani vystřídáni tyrany,
144
proroci proroky a vzbouřenci
lkavými flagelanty, jdoucími
kajícně ulicemi, s pokorou.
Tož, člověka, jenž vymřel, potomek,
měl vyrůst ke mstě z kostí mstitelů.
Leč slyše ptáky nad svou hlavou pět,
staleté stromy šumět, zapomněl,
se mstíti za vše mrtvé. Radost měl
z toho, co živo. Bohu novému,
tož bohu svého Mládí, počal stavěti
chrám nový a v něm počal přebývat.
Tak učil se svou láskou radostnou
žít sobě, a ne přešlých věků mstám.
145
RANNÍ MODLITBA ADAMA A EVY, STARCŮ
PŘÍTELI F. X. ŠALDOVI
Za probuzení díky, za usměvavé jitro.
Ve stáří stokrát je sladší, nežli bývalo z mládí,
skoupější stále. Vždyť už snad nepřijde jednou
probuditi nás Slunce.
Vnukové našich vnuků! Pojďte si hráti u našich nohou,
osmahlí jako zahnědlá lvíčata žhnoucího ráje,
v květy a písek zabořte těla svá, ručky,
do tykví nabírejte unikající pramen,
hrajte v své rákosné flétny,
rozechvějte měděné plíšky,
tančete, smějte se, děti našich kdys dětí.
Nepřestal býti tomu ráj rájem, kdo silný,
mlád kdo se chystá k početí života, aby
okoušel života plodů.
Evo, my končíme žití.
Dosud jsme v ráji. Dosud jsme neztratili
ničeho z darů, ni krásy, ni z ukryté lásky boží,
dosud strom života zralými plody se plní a plní
v budoucích pokoleních.
Dosud jsme v ráji. Tys bála se viny, Evo,
tys o hněvném snila bohu, tys čekala Archanděla
146
s plamenně svítícím mečem, – však mozek můj chladný a jasný
to věděl, že velký je bůh a že je nekonečný,
a života strom že stvořil,
by netrestal jím, však chválu
by sobě sám věčně si zpíval.
Nás nevyhnal nikdo tenkrát,
když okusili jsme se stromu života plodů.
Nám neznám‘ je boží hněv. Ne, nepřišel nikdy
Archanděl s ohnivým mečem, aby nás zahnal s hrůzou
od stromu života.
Vždyť jsme tu pod jeho pněm, jenž kořeny do půli země,
větvemi k nebesům sahá, –
tolik životů dává, co smrtí, tolik radostí, co bolestí,
tolik Abelových obětí, jako Kainových vzdorů,
našich stejně milovaných synů, nešťastných synů.
Přejdou však bolesti jako divoké bouře v obzoru,
přejdou nesmírná ticha jako zamlklá oblaka,
zaschnou rodičů slzy v nadějích nově zrozených.
Jako jeleni zdvihají parohy, roky houstnoucí,
pyšné tak vznesou se touhy.
Díky, ó díky za vnuků krásnější úsměv,
u našich nohou když sedá jich štěstí.
Za pohled zvířat plaše se zastavujících,
za jejich přítulnost věrnou.
Za pramen studený, jenž se nám vrhá k nohám
z hloubky mlčící země.
147
Za trávník zelený, na nějž stín si lehá
prochladlou vůní.
Za lesů černých hukot, pozdravující dálky
širého světa.
Nekonečnost ráje se prostírá celým dlouhým životem,
za námi, před námi, za pokoleními, před pokoleními,
a smysl naší dlouhé cesty,
toť smysl ráje.
Za jitřním zpěvem ptáků v nekonečném mlčení jeho
bloudíme od svého mládí,
ku věrným očím přičarováni putujem po celý život,
k sobě vábíme srdce
jak vodní hladina slunce.
Nedohlédáme nikdy na konec svého celého ráje,
nedohlédáme, stromů že konec, květin je žhavých,
plachých, přítulných zvířat,
milujících nás duší, divů nás obklopujících.
Nemá ráj lidský konce, není v něm zániku slunce,
není ho bez tvorů, které jsme zplodili, mladí kdys, silní
v bouřném sil jaru.
A teď ráj zdá se nám něčím, dávno co bylo.
Schýleni stářím,
nemocni osudem, čekáním, smrtí, jež přijde
přivřít nám víčka oční,
vzdáme se vůli Jeho.
Však neznáme hněvu Jeho. Nezjevil nám jej nikdy.
Nikdy jak mstitel, nikdy Bůh varující nás plamenným mečem.
148
Nikdy se nezjevil jinak, než utajen ve všem mlčky,
v života kráse, v divoké hrůze, varovném zvadání.
Nikdy nás nevyhnal z ráje. Život byl počátkem smrti.
Zplodivše syny a dcery ku chvále Jeho a svojí,
lásku jsme věčnou jen vzdali
životu, smrti.
Velký je Bůh, velký je Bůh, velký je Bůh,
slavný a nekonečný,
života strom on stvořil,
by netrestal jím, však chválu
by sobě sám věčně si zpíval.
149
ZASLÍBENÍ DÉMONU
To Démon mi na vrcholy až duše ukázal,
by všecko mi zaslíbil a své posvěcení dal:
když v každém já okamžiku se k němu pomodlím
snů oblakem mizivým i zítřků proroctvím.
To démon je s maskou ženy. K ní láskou přirůstám.
A za jejím sluncem kráčím. Jsem zvyklý jejím tmám.
Tam na jejích krajinách sníh vídám ležet v snách
a ledovce zvolna se rozplývat jejích na horách.
V těch místech však vídám pučet podivné květiny,
že touha má rozjásá se: květ urvat jen jediný.
Jich koruny zlaté jsou a nikdy nezvadnou,
ba ani když v nové sněhy sta mil zapadnou.
Svých mladých jar objevuje mi zelené ostrovy,
kdes v šustícím obilí srpnů svou radost mi napoví,
na zmlklá mne pobřeží staví, kde jak slunečný blesk
kams koráby plují, co v brázdách vod spí hluboký stesk.
Pak na tržištích mi pod vrstvou sazovou ukáže,
jak zervaná Bída se k Bídě zas horší uváže,
jak zločinců tváře se přilípnou k skleněným tabulím,
jak na šperky z olova nevěstky civí se smíchem mdlým.
Nad vším, co je ztroskotáno, ční jako Antikrist,
jenž výstrahy z písma bohů již zaniklých přestal číst,
jen naděje uniklé k zemi se snaží přidýchnout
a jižní v ně větry s lijavci nechává plodně dout.
150
Tak já a můj Démon my stejně v jediný rostem‘ dřík,
jak božstvo s vyznavačem a s modlou obětník.
My do větví hnáti chcem, jež touží rozkvésti
vzácnými květy, jež voní prudce po štěstí.
Můj Démon má všecky vrásky mých nocí probděných,
i nadějí mojich vroucnost, i skřípavých skepsí smích,
má úžasná, temná křídla, kterými zamávám,
když dobyté kraje svým snem já křížem prolétám.
Má podobu moji a já zas mám podobu Démona.
Co ve mně je smrtelné, marné, to v něm však neskoná.
On přežije mne už tím, čím chtěl jsem, do věků
by mluvil, a o čem jsem sníval, to řekne člověku.
Já pevnou si vůlí jej stvořil jak otrok, jenž touží mít
své veliké božstvo, kterému mohl by otročit,
vše molochu svému jdu dát a ptáti se každý den:
jsi s krvavou obětí mou, rci, jsi-li spokojen?
Je bdělý vždy Démon to, denně jenž dále mne pohání
květ pro věnec urvat mu hrdě vztyčených do skrání,
tam s vrcholů nejvyšších hor, kde pod ledy spí bor,
kde hlasů, jež hledají věčně, stříbrný zní chor.
Já nikomu dosud nedal, co chtěl jsem vroucně dát,
ó ženo, mé dítě, ó světe: neb toť můj věčný hlad, –
jen Démonu všecko jsem dal, i srdce své přikoval,
v němž hledajícího člověka naděj bdí i žal.
Já radost své ženy jen pro něho, Démona, ukrádám,
jí rozrývám bujnou mladost, smích synka svého dám,
vše v obět si žádá Démon, vše znenáhla umrtví,
a co mu jen překáží, vše, vše určí k vyhnanství.
151
A to mi již způsobil, krutým že zdám se despotou,
ba legenda vypráví: ponuré srdce mám vášní tou,
a drazí že moji jsou nevinní beránci obětní,
jichž drahá krev kape mi zvolna do šedivých dní.
Já otrocky, pokorně dávám. Chce stále víc a víc,
lesk chtivých mne démonických děsí zřítelnic,
ba vše, čím dny radostně hýří, čím noci mrou, žádá si,
rvu vše jí: květ na ňadra temný, květ bílý na vlasy.
Toť Démon hrozný, rty lačné, ční tvrdý jak z mramoru prs,
ve vlasech ztemnělých kývá modrých zvonků trs,
ku rozkazům záhadným orlí jí hoří přivřený zrak
jak ku bleskům zažehnutý, přesycený mrak.
Mé touhy a naděje všecky, mé sny, jež hrdy jsou,
jak milenci umírají jí štíhlých u nohou,
a vyživše pro ni a proklávše se láskou k ní,
chtí slzy jen pocítit horké, jež pro ně vyroní,
a krásnou ji zřít, když v obět je každodenní zve,
je vybízí hasnout a umřít pro uzdravení své
a vykoupat bílé tělo ve vroucí krvi milenců,
svou skloněnou k ňadrům hlavu a umdlenou těžkých od věnců.
Dnem každým jí hostiny strojím pod světly duše své,
smích překypující, bujný kde stolovníky zve,
však mnohdy stůl dlouhý je prázdný, bez květů, bez hostí,
a zoufalé ticho se prostorou mrtvou rozhostí.
152
To nestačí někdy už řada mých stálých obětí,
dny znechucení jdou dveřmi, jde v patách prokletí,
a Život se posmívá zdola, jímž ulice se hnou:
Cos, otroku Démona prodal za slávu posmrtnou?
153
UČITEL ŽÁKOVI
Tak smělý jsem, jak jsem vždycky býval,
i citlivý tak, jak vždy jsem byl.
Však přijde-li do cest žák můj, rival,
chci donutit jej, by zvítězil.
On ode mne v dlouhých se nocích učil,
jak zápas je čestný a přísný cíl,
on přebytečnou mou zbraň si půjčil,
mých předností cnosti si osvojil.
Jej učil jsem, pouta co rozbíjí,
jej učil jsem novými jary kvést
a nových dnů evangelii.
Nuž vítězit uč se, žáku můj,
byť na mně samém, toť má též čest.
Jen srdce mé šetř... a pamatuj.
154
NOC PŘED VINOBRANÍM
Průvodem ku svým „Spisům“
I.
Tvá vinice již na Předhoří uzrávala.
Nejprudších sluncí věčně žhnoucí krev
vlhkými větry v hroznech vychladala.
Ty visely teď zamlženy s rév.
Cos pělo ještě na západě tiše
svým jantarovým, zlatým přísvitem
slaběji stále, v skonu jak když dýše
mdlý odlesk štěstí v srdci ubitém.
Však vinice tvá bdí. Již Noc je u ní,
by v temná křídla svá ji ukryla.
Teď hroznů všech tak dlouze ssála vůni,
až v němé blaženství se upila.
II.
A vinobraní den je blíž a blíž,
noc poslední spí tvrdě, vůní vína.
Uzrálé hrozny těžce visí. Ucítíš
dech zahnilého zívat října.
Jsi bázliv, tiše čekáš na úsvit,
máš radost zároveň. Buď bohu chvála.
155
Tak celou noc se modlíš. Promluvit
však nesmíš s révou již. Ta přezrávala.
Tma nad sklizní se jasní. Naposled
bohatá rosa bíle stříbrněla,
hmyz odumírající vzlyk‘ a vzlét‘
plachými sourdinami cella.
A co pocit máš: milenci přijdou, roznesou,
co zrálo za sluncí tvém na Předhoří,
a pomilují se, své sémě roznesou
po celém světě, jež tvým vínem vzhoří,
a smíří v tobě chtění osudné,
zrát ještě, věčně nechat zrát své hrozny,
je viset nechat, dokud neschudne
tvá duše, zapomenout pocit hrozný
i tragický, že teprv uzrály,
když listí žluté tiše již se stele,
když ani necítíš, že život u konce,
a že už podzim hlásí se v tvém těle.
III.
A takto sním: V ten předvečer,
jenž poslední, kdo pro hrozen
si přijdou, budou pod horou
stát nedočkavě. V jeden směr
z nich každý vzhlédne okouzlen.
156
V té pozdní noci houslí zvuk
až k oknům krčmy zláká je
u paty mého Předhoří, –
zabuší divě srdcí tluk,
až ten, jenž zval a zlákal je,
jim zahraje.
Duch Vinice to počne hrát
o květu, zrání, zvadání,
a na zeď krčmy podepřen
v svém nitru bude umírat,
však vytrvá až v bílý den.
Znít budou housle v krčmě kdes
jak strážnou písní ochránčí,
cit milenců všech vypláčou.
A ti až do úsvitu dnes
tam prohovoří, protančí.
Zní cymbál v tom, pláč směšných dud,
smích, jenž se zrodí, neví proč,
pláč, jenž jde za ním žárlivý.
By dřív, než jitrem obzor zrud‘,
veselost padla na nivy.
Pak v rána svit se křísící
mdlý každý vlastním tajemstvím
si urve hrozen. Utiší
se všecko na mé vinici,
a bude věčný podzim, vím,
157
hrud kámen mrtvý, ulehlý, –
však cítit budu věčně tmou,
jež ulehne si nade mnou,
jak mladí, vášní zažehlí
tu šli, a jak jich těla žhnou.
158
OBSAH:
Praha, věčná stráž5
Rhapsodie o lípě10
Kratochvilná návštěva vysokorodého pana
Jana hraběte X... v Čechách koncem
stol. XVIII20
Český osud25
Kirmes27
Balada ironická o třech vyhostěncích35
Elegie z konce XIX. století37
Ahasver revoluce40
Zjevení47
Dělníkova rodina49
Černá stavení54
Slévárny v noci56
Kupecké lodi58
Veliké lásky60
Prodané síly61
Setkání63
Zakotvení66
Cizinec a okouzlení68
Balada o krásné židovce70
Balada renaissanční73
Píseň Don Juanova75
Manželství76
Ubohé srdce78
Sonet80
Sonet o tvůrčí síle81
Hledání82
Láska84
[159]
Od mrtvých k živým85
Sloky86
Šelestí lupení87
Píseň v osamění88
Ó přátelé, lásky!90
Poutníkova první úzkost92
Poutníkova poslední iluse mládí94
Sloky96
Česká elegie97
Balada o podivném Tovaryší100
Klid103
Píseň života105
Nedorozumění107
Poklady krásného sobectví108
Doby110
Já hledal studny bez dna na výších111
V červnové noci na sadě112
Zrání ženy115
Rozhodnuto118
Odevzdání120
Prosté sloky122
Radosti123
Před rozkvětem124
Království míru126
V dílně věků128
Obrození130
Člověk krásné duše132
Zázrak135
Zpěv emigranta na vysokých horách138
Rozmluva s Nocí141
Legenda o člověku143
[160]
Ranní modlitba Adama a Evy, starců146
Zaslíbení Démonu150
Učitel žákovi154
Noc před vinobraním155
[161]
DÍLO ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
XVVIII.
ZÁPASY A OSUDY
Básně z roku 1907-1909
Třetí nezměněné vydání
Vydal
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha II., Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunnera
na podzim roku 1927
jako 169. svazek edice
AVENTINUM
V 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004
[163]