OBROZENÍ

OBROZENÍ
Zas vítr jarní bouří. Syrovou zem slunce hladí, lesy ztemnělými to čiší přešlou smrští sněhovou. Kol chalup kráčíš zahalených v dýmy. A v kraji holém, němém, bezlidném a cos v tvém snění klíčí neklidném. V tom, co se vzbudil pramen, v křovinách co v suchých prutech lístek zeleným zahořel plamínkem, co černý práh se chatrčí stem dětí batolil, co jelení skok směle neseným kroužením stezky jehličnaté kryl, trs jmelí visel a co kopytník zářivým květem vzhořel zarudlým, Rozsévač šel tu, k nebes bránám střík‘ až paprsků déšť zrní věčného, házel a házel, křídlům ptáků mdlým je shazovati nechal, vděčného on ptáka Času nechal sbírati co zbytečno, ten světem jíkaje z brázd do brázd létal, z kraje do kraje. 130 A velký Rozsévač v své souvrati vztažené obě ruce kráčel dál, let větrů jeho stopy zametal. Pak nikým neviděný v obzor znik‘. Zem živou sílou, kořennou a zdravou z mlh kouřila se jeho za postavou, zelené háje zpívaly svůj dík. 131