AHASVER REVOLUCE

AHASVER REVOLUCE JIŘÍMU MAHENOVI
I. Jdu a jdu, Duch Pohrdání, šerým Městem v podvečeru. Do bran slunce ještě hází paprsky své poslední. Nevím, jaká tajná ruka, nevím, co mně vzdor ten vnuká. Všelidské to bolesti. Zdali hlad či smutná píseň zimy, v komínech jež zpívá, nebo slova, z nichž se dívá lhostejnost mých učitelů, skrytá v hrůze řemesla? Nevím, co mně vzdor ten vnuká, zdali kletba nízkých stropů, či to živoření pouhé, věčné umírání dlouhé, věčná plíseň domova? Ahasver jsem, který věčně sebou sám se obrozuje, neumírá, věčně žije. – Pokrok proti idiotství, srdce proti vůli sobců, nepatrný proti Moci, písek proti hloubce moří, 40 ale přece Duch, jenž hýbá shnilým tichem, smluveností, ten, jenž věčně provokuje: Stíny, které v hrobě mrtvy, ale které nutno vzbudit. Stíny, na trůnech jež sedí, ale které nutno pohřbit. Stíny, které do desk ryjí zákony, jež nutno rozbit. Nenávistně Město mlčí. Kouty cení zuby vlčí. Obří domy poslouchají ve zmíravý noci ruch. Stráže napínají sluch. Vyšel jsem v den idylický uslyšet svůj výkřik lidský. Aspoň vlastní hrudi křik. Pouště, pouště, písky bílé: generace zotročilé. Všecko průměrnost a zvyk. Pouště, pouště, písky bílé: Umluvení idioti šlehající vášně krotí formulkou, již našli k stáří ku ztišení hříchů svých. Pouště, pouště, písky bílé: Člověk ubožák je nahý, ochočil se příliš záhy. Proč ho oblékli? Proč jednu 41 celu sobě dobyl pěstí? Proč mu záviděli štěstí v tisíci těch smutných děr? Vidím bídné, zubožené. Jsou tak vinni bídou vlastní? Mohou býti takto šťastni? Démoni se kdesi smějí. Smějí se o beznaději, o dnech ztracených a zlých. A co Bůh dá nešťastnému pokolení, vězněnému v malém kruhu kouzel svých? Z propastí a skalných strží ozvěnou zní hrozná slova Promethea Shelleyova, hrozná slova Fantomu. II. Jdu tak zprvu nepatrný, v sebe skrytý, zatížený. Naslouchat jdu písni trhu, v cárech zažloutlých jenž plane, v pestrých skvrnách barevných, zda v ní Nespokojenost se hýbá. Naslouchat jdu šumu Města, tepně, která slabě bije, zvonu, jenž zní idylicky s věže staré gothiky. 42 Nahlížím i v sakristii, pláč kde novokřtěnců kvílí, usíná a náhle sílí slovy kněze vzbuzený. Dím: Co zbožné, spravedlivé, od zrození spásy chtivé, zničit moh' by jeden den? Cosi hlodavě se smálo, v stínech světel komíhalo, doznívalo nad formulí, odříkanou tajemně. Bouřlivo je u srdce mi. Kráčím stále ulicemi. Nevzkřikne nic, nezavolá s výšek zdí ni z hloubky zdola, jen ta prázdná místa známá na omšených, temných branách, kde na tupé hroty vbity visívaly, křičívaly hlavy sťatých rebelů. Idyla teď civí všude: Muži krotkých ideálů, ženy malých, drobných lásek, děti, obé zdědivší, chodí kolem usmívavé. U svých malých činů staví domýšliví trpaslíci 43 velké pochodně, jež zbyly z historicky slavných dnů. Chlouba malých epigonů přehlušuje skrytou píli těch, kdož za Fantomem cílí a jimž sláva hořký host. III. A čím dál jdu, rozrůstal jsem v černý mrak, jenž nasytil se mlnnou sférou bouření. A mrak visí nad krajinou perutí ji zakryv stinnou a tak visí vichry štván. Vše je v něm: pláč nemluvněte, vssátého na prsy kleté proletářky zoufalé. Vše je v něm: hled pomsty křivý za násilné ušlápnutí. Odveta, jež vraždit nutí. Vražda, která nesmíří. Vše je v něm, zlo povýšence, který utkvěl na myšlence: bídné v nic svou mocí zvrátit, hladem jich se obohatit, vykoupat své svědomí v krvi, která zvolna kane, modlí se a křičí: Pane! ale hrůzu nezlomí. Vše je v něm: Hlas vyděděnce, 44 házející smolné věnce v Města privilegií. Heroická odhodlání, povýšená nad skonání, která uštknou, zabijí. Ale jsou i vnitřní smutky, přelétavé chvíle děsu, mladých zmatků protichůdná zkřížení, jež utkaly se elegicky nad hrobem. Lásky mladé, které byly, poranivše opustily, opustivše nepohřbily. Vše se naschránilo v něm. To, co výš a prudce touží, to, co v hlubiny se hrouží, to, co z nitra prudce tryská, i to vše, co sráží v prach? Černá ruka, která hrozí kladivem, jež zaschlo krví, i ta bílá, která svítí obalena krvavými, masivními prsteny. IV. Vzpoury Duch a nových vznětů, vývoje a pohrdání. Lásky k tomu, co se rodí, 45 k tomu, co mře, znecenění, k tomu, co se narodilo mrtvo, by jen překáželo, nenávistný, mstivý Duch. Rozpoutaný jako bouře rachotící echy hloubek, stojím nad městy a čekám. Jedno moje děsné hnutí, paží hrozné pozdvihnutí... Věčně musím chtít a bořit. A pak u zřícenin čekat, jaký svět se bude tvořit – čekat, jaký zázrak vzroste za tisíciletí jednou v kráse cudné, čisté, prosté, jak se k němu ruce zvednou, a jak v sboru zazní hlasy krví vykoupené spásy. 46