KRATOCHVILNÁ NÁVŠTĚVA
VYSOKORODÉHO PANA JANA HRABĚTE X...
V ČECHÁCH KONCEM STOL. XVIII.
Když Vídně byl syt, se časem rozpomněl
(to služebný límec když příliš jej škrtil zlatý),
že rozsáhlá panství, že poddané v Čechách měl
a dvory a lesy a milíře, drobné chaty,
že celkem ta prodajná, otročí, zamlklá zběř,
jež ničeho nezná lépe, než „vem‘ si, beř“,
už dávno mu ruce nelíbala.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Tu kočárů řad se silnicí rovnou hnul,
hrot Svatoštěpánské věže se bleskem pnul
nad Vídní, jež mizet se do mlh zdála.
Jan, hrabě, nejvyšší sudí a komoří,
dny, noci jel, ubíhala cesta.
Tu hospoda zájezdní poblíž lesů zahoří,
tu lidnatého cíp se odkrývá města.
Choť španělské krve mu po boku dlí,
je snědá a žhavé krve, vlas zarudlý
se v pletencích nepoddajných vlní a krouží,
a kolem kočárů na koních veselých přátel druž,
co dáma, to kráska, co dvořan, to galantní muž,
po skromných jen zábavách v české té pustině touží.
Psi u mysliven když chraptivě hafali
nad císařské silnice tmavými lesy,
20
na budoucí vzpomněli hony, na halali...
Zář rudá když večer se do sosen věsí,
tu z lahvic se napili ohnivě rudých vín,
a nocí když temný se chladný střel stín,
kde přespí, už na míle cesty věděli,
i v jakém je hostit budou domu,
a kde uvítáni rozpačitými konšely
se do syta zasmějí tomu.
Tu konečně octl se uprostřed lánů svých
Jan, hrabě, řad topolů nocí čněl tmavou; –
mrav vídeňský přenesl sem i zdravý smích
i Španělku okouzlující, ženu svou žhavou.
Ne, nikdy, tu nikdy se necítil domovem,
a s nikým se v žití tu nepotkal v srdci svém,
jenž k půdě té zájmem hlubším by jej připoutal.
A vše se mu zdálo tu mrtvé po vše časy,
lid, s kterým necítil nikdy, ty zbytky vybité raçy
na lánech, jež za služby odměnou udělil předkům král.
Nuž, veselo nechť je tu, veselo, bez konce. Kočárů třesk.třesk,
tam v nádvoří pod schodišti zanikal v plném slunci.
Se sloupu Diana směje se, amoři z arabesk,
a z fontán empirových divoce voda prýští.
A obrovský na míle park též v plném půvabu vstal,
ten, půlstoletí jenž karabáčů svist znal,
jen sehnuté otroky, průplavy kopající
a jeskyně vyhlubující i vodní nádrže smělé
se splavy, kde moře vod čeká lehce rozšumělé
a zadržováno jimi, se kolébá v slunci spící.
21
Jsou v Čechách teď překrásné, slunné, podletní dny.
Na hraběcím zámku rohy dolinou echem zvučí,
po kobercích parku tančí tah mraků neklidný
a vítr se po panstvu také galantně otáčet učí.
A sezvaní šlechtici na člunech vyjíždějí k hrám,
svým napudrovaným, způsobným, křehkým komtesám
do růžových oušek šeptají tajemství lásky i chvály,
ku empirovému chrámku jedou průplavem,
kam napuštěny jsou vody pod klenby dubů až k dálidáli,
jež jako obrovská chodba jdou v dvojstupu mohutném.
Oh, výsostem neunikla noc zmařená, jedinký den,
tu honby, tu plesy. Tu donik' sem rozvrat Polonie.
Třem mocnostem přátelský chrámek hned v parku zasvěcen.
Neb Rakušan, diplomat bdělý, „In memoriam“ žije.
A v hlásání zásad svojich i poddaných vzpomene rád.
Jim odpouští na den i robotu, mohou i tančit, se smát,
a v pištění klarinetu a v pozounu zvučení
ku vítězství mocností tří i stafáž poskytnouti.
To lichotí trůnu. To znamená železo žhavé kouti
pro nové dny budoucí diplomatického umění.
Pak u večer skvělý je ples, kdy bohyně v parket lesk
jak hoří sta svíček, se dívají na svou krásu dolů,
kde do bílých odstínů šatů a paruk, sníh arabesk
cos z jemných a dvořanínských, galantních setřásá bolů.
Jak z míšeňských, křehkých porculánů
modř jaksi veselou náladou hýří, jak výská a tryská.
Kdo přece z těch hrabat a komtes a svobodných pánů,
22
kdo pocítí nějaký hluboký po něčem pohřbeném stesk?
Hle, ctižádostivý abbé... se přihlásil téměř až k ránu.
Na flétnu své bizarní fioritury píská.
I vojevůdcové rakouští, slavnostně bledí,
též na záskoku tu s kurýry, bezvousí, usedli v sálu.
Jim naproti napudrovaná koketní hraběnka sedí,
je skloněna, křehká jak květina nad svíce klavicembalu.
A hrajíc andante jakési perlivé sonatiny
tak rozkošně kolébá se v obleku Proserpiny
a po očku dívá se v cerkle šedivých generálů.
Dál Polsky rozdělení se slavnost hlučně světí
ku slávě Rakouské říše. – Jak, zničená Polsko, je ti?
Za výkřiků slavnostních tří suverénů a králů?
Tak zábavy míjely překrásně, lehký a hravý byl čas,
jenž ubíhal v Čechách panstvu kroky závratnými,
a když se nudit již zdáli, on líbal ji v zarudlý vlas
tam v zátiší parku pod kmeny stromů exotickými
kdes ořechů chomáčkových a staletých Salisburií
a trhal jí sluncové květy zlatých Rudbeckií,
s ní žertoval vysokomyslně. „Mon Repos“ jí ukázal,
i louky, kde laně se pásly při slunce zapadání,
kdes do černých, mlhavých lesů poslední s bohem dání,
kde s paprsky nad vodami hmyz bzučivě tancoval.
Až někdy, když opojen perspektivou karier
svých předků se kochal předtuchou blízké budoucnosti,
ji galantně za ruku vzal a důvěrně děl: ma chere,
ten celý lán, poddané, sluhy, mé robotníky hostí.
23
Na železné uzdě je držím. Ji málo jen popustím,
řeč jejich ač známa mi trochu, ji raději zapříti vím,
to hejtmana stačí k nim vyslat a drába a písaře.
Ku vymření brak ten je určen Prozřetelností věčnou,
v což doufejme katolickou pokorou nekonečnou
na prospěch říše a klidu, církve a císaře.
Lze v království krásně žíti, císařské zlato když svítí
na rakouských epauletách, na hrudi,
lze krocením rebelů slávu království zachrániti
a rytířství ztužit, které se vzpourami probudí.
Řeč českou, tu nechá vymřít srdce mé hraběcí.
Ale království, ne, to není ještě v psí,
v něm vznešené rody se spojí v přísnou a obřadnou slávu.
Až dohasne vzpoura, dřív ne, pak panství jediné
se v království upevní, v jednu usjednotí se hlavu:
ta korunu od stavů přijme k jich radosti nevinné.
A s voltairianským úsměvem, krutým a přejemným,
když nádvoří přecházeli od lidí vyčištěné,
by neuhranuli panstva, on ukazováčkem svým
se Osla tknul dřevěného, jenž mučidlo osvědčené,
a děl: toť pořádků páka. Vy, drahá, slzíte?
O českých rebellech, ma chere, tedy nevíte,
ni pohádku o lvu, kterého zhltila orlice,
má paní, neznáte, drahá, jich osud, jak se patří?
Na Husitů syny to robí teď vlastní jich rodní bratři.
Na rebely dřevěné Osly, na ženy jich Trdlice.
24