V ČERVNOVÉ NOCI NA SADĚ

V ČERVNOVÉ NOCI NA SADĚ
Sad růžový má plný půvab svůj v červnové noci temné, pod hvězdami když růže bílé v černou noční sluj, když růže střásají své drahokamy, když zavěšeni prostovlasí jdem a nachýleni růží nad oblaka cítíme vonět vlhce chladnou zem a při zemi se k větvím choulit ptáka. Tu náhle srdce své mi otvíráš: co radosti v něm bylo a co jest, co ještě bude. Starosti byly, na něž vzpomínáš, – u cest ti kvetly, pivoňky jak rudé. Teď perleťové nebe, laskavé, již nemá příkrých ohňů žhavě zlatých. Jsme zodpovědni. Zraky pátravé má osud náš, jak berem z darů vrchovatých. Díš: je mi sladko. Ale nevím jak, tak jako nekonečným před zápasem, já blesky chci, jež zítřejší dá mrak, tu prázdnotu, jež přijde v jizbu časem, tu zoufalost, již bezradný má věk, tu nenávist, jež na mou rasu číhá, – bude mi dražším zase paprsek a vykoupení přinese ta tíha. 112 Neb srdce neví, co by chtělo dřív, zda podrobit se neb vše přemáhati, věřiti v zázrak, ve zjevení, v div, neb cynicky se poznanému smáti, ne, srdce neví, zda má toužiti po malém štěstí, jež se hledat musí jen v každodenním, krotkém soužití při louči u krbu, jež čpí a dusí. A harmonii v očích, v pohybech, díš: jsem však šťastna, roste dítě mé. My ožijeme v jeho žádostech, jím v zápas nový zase vyjdeme. Tak věčné ohně zase nehasnou, ztajené síly jen se v hloubky ztrácí, zas na povrch by vytrysknuly tmou, v proud splynuly, jímž množství zaburácí. Na život myslím, který bouřlivý rozházel hnízdo, vejce zelenavá kol rozkutálel do luk, na nivy, a za jiter je smutných rozklubává, a ptáci holí s velkou hlavou svou do slunce pohlíží ze skořepiny a umrou v tom, co prvně zapípnou, kdes bez pomoci, bez lásky a viny. Já toužím a já věřím, silna jsem, já bloudím, hledám, ale vždy se vrátím. Tak pravila. A vlhce chladná zem voněla v koutech, k bramborovým natím 113 schýlené lilky v poli vedlejším tkal měsíc, strašák skřípal poblíž v máku a v bílých růží oblaku, tmou bělejším, z krůpějí rosy zřelo tisíc zraků. 114