Sad růžový má plný půvab svůj
v červnové noci temné, pod hvězdami
když růže bílé v černou noční sluj,
když růže střásají své drahokamy,
když zavěšeni prostovlasí jdem
a nachýleni růží nad oblaka
cítíme vonět vlhce chladnou zem
a při zemi se k větvím choulit ptáka.
Tu náhle srdce své mi otvíráš:
co radosti v něm bylo a co jest, co ještě bude.
Starosti byly, na něž vzpomínáš, –
u cest ti kvetly, pivoňky jak rudé.
Teď perleťové nebe, laskavé,
již nemá příkrých ohňů žhavě zlatých.
Jsme zodpovědni. Zraky pátravé
má osud náš, jak berem z darů vrchovatých.
Díš: je mi sladko. Ale nevím jak,
tak jako nekonečným před zápasem,
já blesky chci, jež zítřejší dá mrak,
tu prázdnotu, jež přijde v jizbu časem,
tu zoufalost, již bezradný má věk,
tu nenávist, jež na mou rasu číhá, –
bude mi dražším zase paprsek
a vykoupení přinese ta tíha.
Neb srdce neví, co by chtělo dřív,
zda podrobit se neb vše přemáhati,
věřiti v zázrak, ve zjevení, v div,
neb cynicky se poznanému smáti,
ne, srdce neví, zda má toužiti
po malém štěstí, jež se hledat musí
jen v každodenním, krotkém soužití
při louči u krbu, jež čpí a dusí.
A harmonii v očích, v pohybech,
díš: jsem však šťastna, roste dítě mé.
My ožijeme v jeho žádostech,
jím v zápas nový zase vyjdeme.
Tak věčné ohně zase nehasnou,
ztajené síly jen se v hloubky ztrácí,
zas na povrch by vytrysknuly tmou,
v proud splynuly, jímž množství zaburácí.
Na život myslím, který bouřlivý
rozházel hnízdo, vejce zelenavá
kol rozkutálel do luk, na nivy,
a za jiter je smutných rozklubává,
a ptáci holí s velkou hlavou svou
do slunce pohlíží ze skořepiny
a umrou v tom, co prvně zapípnou,
kdes bez pomoci, bez lásky a viny.
Já toužím a já věřím, silna jsem,
já bloudím, hledám, ale vždy se vrátím.
Tak pravila. A vlhce chladná zem
voněla v koutech, k bramborovým natím
schýlené lilky v poli vedlejším
tkal měsíc, strašák skřípal poblíž v máku
a v bílých růží oblaku, tmou bělejším,
z krůpějí rosy zřelo tisíc zraků.