POUTNÍKOVA POSLEDNÍ ILUSE MLÁDÍ

Antonín Sova

POUTNÍKOVA POSLEDNÍ ILUSE MLÁDÍ
Vře za mnou shon a ruch, vše, co jsem žitím zval. Neschůdný jako pekel svah sopečných hor se řetěz táh‘ a závrať měst mi bila v sluch a šílel smích i plakal žal. Ted' bloudím navrácen kol svého mládí vsi. Jsou jitra plná jiskření a horoucího cítění, ba, na chvilkách těch, zdá se jen, již všecko závisí. Ves moje bílá za vodou zří vod těch do hloubky. Kouř v tichých obláčcích tak dovádí, jak modrý smích, topoly měnivou se chví v ní hrou, i chaloupky. 94 Jak z hlubin slyšel bych své mládí zpívat magicky, píšťaly, trávy, rákosy pískati tence, za rosy jak vyšlo bosé po hájích, luk po krajích, pak zašlo navždy, navždycky. 95