ČESKÁ ELEGIE

ČESKÁ ELEGIE
Je zakletá ta země, že mlčí, ztráty své jak čítala by den po dni, po roku rok, dlouhé věky a stále naslouchavě vyčkávala. Tak připadá mi, zvonce stád když slyším zníti, nad nořícími z par se rovinami prosté když voní kvítí, když křiknout slyším kohosi v tom tichu, jak v údolí se smráká. Den jak by čekal na noc, na soumraky les tmavý, na spánek vsi ztichající, a člověk na ruku, jež dnes neb zítra chystá se udeřiti. Ta po čase čas hrdlo pevně sevře, vprostřed slov nedořečených a zas je ticho. Zde opatrně, zatížené, unaveně si zvykli lidé kráčet s vylhanými nitry, jak nebyli by před nikým už jisti, dost klidni, aby práci požehnanou stvořili k zítřku, aby důmyslni, sny svými v květy pyšné vypučeli, je nechali zrát v činy. 97 Jak by tu vnitřní život odumíral plachostí jakousi, čas krátký na vše jak vyměřen by byl i na život i na smrt, i na bolesti, radosti i lásky. Tak bez porozumění sobě jdeme kams v potácivém spěchu. Tu před obrazem krásným nepostojí duch, jehož nelze krásou okouzliti. On nezahloubá se, jak v svatém tichu posvátných hájů šel by k obětnici a vyhledal své bohy. Vzácná kniha mu svatou studnou není, z níž by píti šel za noci, když v klenbě nebes hvězdy vzhoří a život jako skrytý pramen mocný když bouří, valí se kdes nevidně v tom temnu. Jak někdo by nám zlhostejněl tu život, jej pronásledoval až ku plachosti, jej otrávil až do dna, pochybnostmi nás naplnil a nedůvěrou k zítřku, tak jdeme, duchový zrak přimhouřený, lhostejně ceníme i střep i dílo, i řemeslo i krásu, bez rozdílu, – ba vlečeme se jako žebrák chromý, však spokojený s tím, co vyžebral si, jenž, když je hladov, vyklopí svou brašnu a všechnu kořist hltá, nevybírá a křižuje se sytý. 98 Však bývá hůře, den jak by čekal na noc, na soumraky les tmavý, na spánek vsi ztichající a člověk na ruku, jež dnes neb zítra chystá se udeřiti, a pak když udeří nás, když schoulíme se, jak psi olizujem‘ karabáč, na němž vlastní krev lpí zaschlá, rozmarem pána znovu povzbuzeni zdviháme hlavy, opět zavětříme a kořist, za níž pán nám hnát se kázal, mu vděčně uštvem k smrti. 99