PÍSEŇ V OSAMĚNÍ

PÍSEŇ V OSAMĚNÍ
A pakli mne pochopíš, já budu vysvobozen. Pak svolím a otevřít smíš vězení, jemuž jsem zrozen. Mé vězení: samota moje, má uzavřenost, má pozdní jsou léta, bez úkoje mé čekání, než se rozdní. Mé vězení stejné dny jsou, v nichž uvázl jsem jak v kleci, jak žebráci s hlavou jdou lysou a opakují se jak svědci. Nuž, chceš-li být zjevením, jež chápe mne, budu spasen. Přijď s větrem jak jesenním, v němž oheň se rozdoutná, shasen, jak vítr přijď bouřlivý, jenž veřeje rozevře sílou, a rázem vzduch oživí, zlou atmosféru a shnilou, 88 přijď, otevři dokořán mé vězení, všeho se dotkni, všech starých, bázlivých ran, a srdce mé prověj a protkni. Pak smysl to bude mít: tak vpuštěn do života já lačně zas budu pít, čím hoří duch i hmota. 89