KUPECKÉ LODI

KUPECKÉ LODI
Synek sní o krásných hračkách, jak ubitý světnicí chodí, knížecí zámky v snu hoří a černaví řehtají oři. Churavá žena sní o velkém štěstí: o kupecké lodi, která se z neznámých dálek jak osud přídou svou noří. A muž jde. V brloh svůj sedne, hodiny práce míjí, každý den určený peníz jak automat vyvrhne z jícnu. Mladosti tužbám již zemřel utichlou nostalgií, a u jich hrobů shasil tisíce pláchnoucích svícnů. Ale teď ti tam se znovu ozývají a znovu, úporně žádají, blouzniví, v plamenech domov stojí, žádosti šlehají do výše k řebříku Jakubovu, stoupají po pavučinách, mlhami temně se rojí. Jako roj upírů hladných pak klesají sraženy k zemi, nad vyvrženým penízem číhavě vyčkávají. Dorážejí naň, v prachu se smýkají, vraždí se lžemi, jeho pot krvavý s rozkoší nemilosrdnou ssají. Tím snem se naplnil, utěšil život jich: O hračce krásné, o lodích kupeckých, přídou jež veslují, blíží se, větší, o jakés konečné záchraně, milosrdné a spásné, o ruce nahodilého a štědrého Osudu něčí. 58 Muž, jenž dal všecko, své líbá, hrůzu by ukryl, se shýbá, peníz, jenž z jícnu dne vyšel, s děsem jen očekává. Výčitky tolika očí, – ni jedna se neuhýbá. Plachty jich lodí se dmou. Jen jeho se propadává. 59