KLID

KLID
Klid... Žaly ve věčnosti širém hasnou moři, jak slzy vytrysklé když s očí skanou ti. Teď vyrovnaným nitrem dálky sluncem hoří, jak nikdy nemělo by shasnouti. Klid... Nastal den zas harmonické síly vroucí, kdy za života cenu navždy smířeni jsme s každým hořkým osudem a v slunce žhnoucí v paprsků zříme víření, kdy osud něčí, zemí, rodů, přešlých věků se zdá nám nepatrný proti moci té, jímž vyhlubuje život nesmírnou svou řeku, v břeh vrhaje dnů trosky rozbité a rytmem majestátným tiché oceány své přeliv, břehy svoje dávné opouští, by nové našel, zabouřil z nich zmarů hrany všech těch, jež pohřbil, nad pouští. Klid ve mně povýšený, hrdý, suverenní, však lehčí, že je opřen věčnou o stěžej vesmíru, ani kapka rmutu dneska není v mém srdci, zmatky, beznaděj. 103 Jen číms, jak sluncem zalité mé voní kvítí, hle, tam kde seděl Tovaryš můj, Žal, tak sám, zřím drobnou skvrnu krvavou jak slunce svítí, ji zakrývám, ji drhnu, umývám, ji pískem zasypávám, aby bez rouhání míst včerejších tu mohlo slavné slunce jít a nic se neozvalo hláskem ani, že profánních dnů bolest mohla zardousit. 104