POUTNÍKOVA PRVNÍ ÚZKOST

Antonín Sova

POUTNÍKOVA PRVNÍ ÚZKOST
Jak chladí rosa. Nocí hlubokou lesk vod kdes v dálce vzkypěl nad obzor. Chatrče v cestě začernaly tmou. Topoly znaveně svůj tlumí rozhovor. Světélka drobná z oken kalných skel se prodírají sosen větvemi. Však shasly za mnou, jak jsem šel, a černý klid rozložil křídla nad zemí. Jak rozestřený temný baldachýn by visel nad cestou, jíž kráčel jsem. Nic nevidím, jen stromů obří stín, nic neslyším, jen listí chvít se otřesem. Noc bude dlouhá, ještě temnější, zrádnější cesta bude za klidu, cizejší lidé, chladnější jich bude zítra vítání, k nimž navždy jdu! 92 Ó kdyby nezpívala v srdci mi mateřská slova žhavým polibkem, mně zdálo by se, kroky plachými že za mnou jistě neštěstí se loudí v patách sem. 93