BALADA RENESANČNÍ

BALADA RENESANČNÍ
A noc ta vzejde: Až jednou z cest se vrátí, dům pustý a prázdný bude. Jen větrničky se ozve chřest a vichřice skřipky na srních chudé. Z cest válečných s dóžem se navrátí, lev benátský přivítá jeho lodi. A vepluje v radostné závrati, v svůj palác vkročí a zbroj svou shodí. Však podivně palác Vendramin se shlížeti bude vodou temnou, i gondoly u schodišť, pilot stín se bude třást bázní přetajemnou. On vejde. A bude přivítán jen zdmi a sluhy, jichž oči žhavě Ihou zděšením, že nečekán je paní svou v té chvíli právě. Síň prázdně a dutě bude znít ozvěnou kroků, do svítání, až hledat ji bude a bolestí výt, až čekat bude s hrůzou na ni. Ta vrátí se k ránu. A krokem mdlým v měsíčním vejde modrém jase, 73 šat potřísněný falernským, jímž s milencem svým upila se. A leknutím bledá, netušíc příchodu toho, jejž nečekala, mu s chladnou lží cynicky vyjde vstříc, – on mlčky vyslechne, co lhala, a zhnusiv si na ráz hru, řekne: vím. Kdo loupil, lhát učil vás při orgii, to budiž věčným tajemstvím psů zrazujících, zrádných zmijí. Pak ona co v poduškách usíná, meč zkouší, jej dlouho a pozorně brousí, na milence, jenž má as od vína vonící, měkké, plavé vousy, a bez úsměvu a bez hlesu, jat divokým vztekem do ulic kráčí, zabuší u milence vrat, a vejde. Dne paprsky rudě pláčí. 74