ZASLÍBENÍ DÉMONU

ZASLÍBENÍ DÉMONU
To Démon mi na vrcholy až duše ukázal, by všecko mi zaslíbil a své posvěcení dal: když v každém já okamžiku se k němu pomodlím snů oblakem mizivým i zítřků proroctvím. To démon je s maskou ženy. K ní láskou přirůstám. A za jejím sluncem kráčím. Jsem zvyklý jejím tmám. Tam na jejích krajinách sníh vídám ležet v snách a ledovce zvolna se rozplývat jejích na horách. V těch místech však vídám pučet podivné květiny, že touha má rozjásá se: květ urvat jen jediný. Jich koruny zlaté jsou a nikdy nezvadnou, ba ani když v nové sněhy sta mil zapadnou. Svých mladých jar objevuje mi zelené ostrovy, kdes v šustícím obilí srpnů svou radost mi napoví, na zmlklá mne pobřeží staví, kde jak slunečný blesk kams koráby plují, co v brázdách vod spí hluboký stesk. Pak na tržištích mi pod vrstvou sazovou ukáže, jak zervaná Bída se k Bídě zas horší uváže, jak zločinců tváře se přilípnou k skleněným tabulím, jak na šperky z olova nevěstky civí se smíchem mdlým. Nad vším, co je ztroskotáno, ční jako Antikrist, jenž výstrahy z písma bohů již zaniklých přestal číst, jen naděje uniklé k zemi se snaží přidýchnout a jižní v ně větry s lijavci nechává plodně dout. 150 Tak já a můj Démon my stejně v jediný rostem‘ dřík, jak božstvo s vyznavačem a s modlou obětník. My do větví hnáti chcem, jež touží rozkvésti vzácnými květy, jež voní prudce po štěstí. Můj Démon má všecky vrásky mých nocí probděných, i nadějí mojich vroucnost, i skřípavých skepsí smích, má úžasná, temná křídla, kterými zamávám, když dobyté kraje svým snem já křížem prolétám. Má podobu moji a já zas mám podobu Démona. Co ve mně je smrtelné, marné, to v něm však neskoná. On přežije mne už tím, čím chtěl jsem, do věků by mluvil, a o čem jsem sníval, to řekne člověku. Já pevnou si vůlí jej stvořil jak otrok, jenž touží mít své veliké božstvo, kterému mohl by otročit, vše molochu svému jdu dát a ptáti se každý den: jsi s krvavou obětí mou, rci, jsi-li spokojen? Je bdělý vždy Démon to, denně jenž dále mne pohání květ pro věnec urvat mu hrdě vztyčených do skrání, tam s vrcholů nejvyšších hor, kde pod ledy spí bor, kde hlasů, jež hledají věčně, stříbrný zní chor. Já nikomu dosud nedal, co chtěl jsem vroucně dát, ó ženo, mé dítě, ó světe: neb toť můj věčný hlad, – jen Démonu všecko jsem dal, i srdce své přikoval, v němž hledajícího člověka naděj bdí i žal. Já radost své ženy jen pro něho, Démona, ukrádám, jí rozrývám bujnou mladost, smích synka svého dám, vše v obět si žádá Démon, vše znenáhla umrtví, a co mu jen překáží, vše, vše určí k vyhnanství. 151 A to mi již způsobil, krutým že zdám se despotou, ba legenda vypráví: ponuré srdce mám vášní tou, a drazí že moji jsou nevinní beránci obětní, jichž drahá krev kape mi zvolna do šedivých dní. Já otrocky, pokorně dávám. Chce stále víc a víc, lesk chtivých mne démonických děsí zřítelnic, ba vše, čím dny radostně hýří, čím noci mrou, žádá si, rvu vše jí: květ na ňadra temný, květ bílý na vlasy. Toť Démon hrozný, rty lačné, ční tvrdý jak z mramoru prs, ve vlasech ztemnělých kývá modrých zvonků trs, ku rozkazům záhadným orlí jí hoří přivřený zrak jak ku bleskům zažehnutý, přesycený mrak. Mé touhy a naděje všecky, mé sny, jež hrdy jsou, jak milenci umírají jí štíhlých u nohou, a vyživše pro ni a proklávše se láskou k ní, chtí slzy jen pocítit horké, jež pro ně vyroní, a krásnou ji zřít, když v obět je každodenní zve, je vybízí hasnout a umřít pro uzdravení své a vykoupat bílé tělo ve vroucí krvi milenců, svou skloněnou k ňadrům hlavu a umdlenou těžkých od věnců. Dnem každým jí hostiny strojím pod světly duše své, smích překypující, bujný kde stolovníky zve, však mnohdy stůl dlouhý je prázdný, bez květů, bez hostí, a zoufalé ticho se prostorou mrtvou rozhostí. 152 To nestačí někdy už řada mých stálých obětí, dny znechucení jdou dveřmi, jde v patách prokletí, a Život se posmívá zdola, jímž ulice se hnou: Cos, otroku Démona prodal za slávu posmrtnou? 153