To Démon mi na vrcholy až duše ukázal,
by všecko mi zaslíbil a své posvěcení dal:
když v každém já okamžiku se k němu pomodlím
snů oblakem mizivým i zítřků proroctvím...
To démon je s maskou ženy... K ní láskou přirůstám...
A za jejím sluncem kráčím... Jsem zvyklý jejím tmám...
Tam na jejích krajinách sníh vídám ležet v snách
a ledovce zvolna se rozplývat jejích na horách...
V těch místech však vídám pučet podivné květiny,
že touha má rozjásá se: květ urvat jen jediný...
Jich koruny zlaté jsou a nikdy nezvadnou,
ba ani když v nové sněhy sta mil zapadnou...
Svých mladých jar objevuje mi zelené ostrovy,
kdes v šustícím obilí srpnů svou radost mi napoví,
na zmlklá mne pobřeží staví, kde jak slunečný blesk
kams koráby plují, co v brázdách vod spí hluboký stesk...
Pak na tržištích mi pod vrstvou sazovou ukáže,
jak zervaná Bída se k Bídě zas horší uváže,
jak zločinců tváře se přilípnou k skleněným tabulím,
jak na šperky z olova nevěstky civí se smíchem mdlým...
Nad vším, co je ztroskotáno, ční jako Antikrist,
jenž výstrahy z písma bohů již zaniklých přestal číst,
jen naděje uniklé k zemi se snaží přidýchnout
a jižní v ně větry s lijavci nechává plodně dout.
Tak já a můj Démon my stejně v jediný rostem‘ dřík,
jak božstvo s vyznavačem a s modlou obětník...
My do větví hnáti chcem, jež touží rozkvésti
vzácnými květy, jež voní prudce po štěstí...
Můj Démon má všecky vrásky mých nocí probděných,
i nadějí mojich vroucnost, i skřípavých skepsí smích,
má úžasná, temná křídla, kterými zamávám,
když dobyté kraje svým snem já křížem prolétám...
Má podobu moji a já zas mám podobu Démona...
Co ve mně je smrtelné, marné, to v něm však neskoná...
On přežije mne už tím, čím chtěl jsem, do věků
by mluvil, a o čem jsem sníval, to řekne člověku...
Já pevnou si vůlí jej stvořil jak otrok, jenž touží mít
své veliké božstvo, kterému mohl by otročit,
vše molochu svému jdu dát a ptáti se každý den:
jsi s krvavou obětí mou, rci, jsi-li spokojen?
Je bdělý vždy Démon to, denně jenž dále mne pohání
květ pro věnec urvat mu hrdě vztyčených do skrání
tam s vrcholů nejvyšších hor, kde pod ledy spí bor,
kde hlasů, jež hledají věčně, stříbrný zní chor...
Já nikomu dosud nedal, co chtěl jsem vroucně dát,
ó ženo, mé dítě, ó světe: neb toť můj věčný hlad, –
jen Démonu všecko jsem dal, i srdce své přikoval,
v němž hledajícího člověka naděj bdí i žal...
Já radost své ženy jen pro něho, Démona, ukrádám,
jí rozrývám bujnou mladost, smích synka svého dám,
vše v obět si žádá Démon, vše znenáhla umrtví,
a co mu jen překáží, vše, vše určí k vyhnanství...
A to mi již způsobil, krutým že zdám se despotou,
ba legenda vypráví: ponuré srdce mám vášní tou,
a drazí že moji jsou nevinní beránci obětní,
jichž drahá krev kape mi zvolna do šedivých dní...
Já otrocky, pokorně dávám... Chce stále víc a víc...
lesk chtivých mne démonických děsí zřítelnic,
ba vše, čím dny radostně hýří, čím noci mrou, žádá si,
rvu vše jí: květ na ňadra temný, květ bílý na vlasy...
Toť Démon hrozný, rty lačné, ční tvrdý jak z mramoru prs,
ve vlasech ztemnělých kývá modrých zvonků trs,
ku rozkazům záhadným orlí jí hoří přivřený zrak
jak ku bleskům zažehnutý, přesycený mrak...
Mé touhy a naděje všecky, mé sny, jež hrdy jsou,
jak milenci umírají jí štíhlých u nohou,
a vyživše pro ni a proklávše se láskou k ní,
chtí slzy jen pocítit horké, jež pro ně vyroní,
a krásnou ji zřít, když v obět je každodenní zve,
je vybízí hasnout a umřít pro uzdravení své
a vykoupat bílé tělo ve vroucí krvi milenců,
svou skloněnou k ňadrům hlavu a umdlenou těžkých od věnců.
Dnem každým jí hostiny strojím pod světly duše své,
smích překypující, bujný kde stolovníky zve,
však mnohdy stůl dlouhý je prázdný, bez květů, bez hostí,
a zoufalé ticho se prostorou mrtvou rozhostí...
To nestačí někdy už řada mých stálých obětí,
dny znechucení jdou dveřmi, jde v patách prokletí,
a Život se posmívá zdola, jímž ulice se hnou:
Cos, otroku Démona prodal za slávu posmrtnou?