DOBY

Antonín Sova

DOBY
A zázraky dokvetou. Víra v ně umírá po čase. Tím zamlknou proroci, myšlenky jich že nevzhoří v plamen. A ze vzbouřenců kdys cynické stádo stává se, svět těžším že krví se stal, zas padá s gigantů ramen. Jde oddechu chvíle těžká. Je myšlenek bezvětří, je staletí pohřbeno v žhavě disharmonické smršti. To velké, co snilo se, nikdo již nechápe, nešetří. A nechápavost štěrk drobný si sbírá, jím v zrak ti mrští. Však v tuposti opilé, jež přineslo zklamání, se gigantů synové rodí, ční vysoko z temnot noci, svět podchycují, jenž padat již zdál se v zoufání s mdlých, sesláblých otců ramen v jícen hltavých nocí. 110