ROZHODNUTO

Antonín Sova

ROZHODNUTO
Topoly šumí alejí, nad chalupami měsíc plá. Ven mezi stromy raději si vyjdem‘, cvrčci zapějí své naivní alleluja. Je velký měsíc, všecko spial tajemnou modrou sítí svou. S okny si hrál a štíty skal, po hrotech plotů tancoval, na střechu vylez‘ doškovou. Veliký měsíc probudil sad posečený, vodní tůň, své jasné světlo rozhodil na všech těch drobných polí díl, na ohradu, kde řehtal kůň. Tak prudce voní louka, sad, divokou touhou horoucí. Hlava mi počla umdlévat, však srdce nechtělo jít spat, tak těžké láskou rostoucí. 118 To tenkrát bylo. Moji šíj hořící ruce objaly. Tvůj ret mne našel, řekl: pij. Tvé srdce tlouklo: zde se skryj. Tvé oči: My jsme čekaly. 119