ZJEVENÍ

ZJEVENÍ
Na dolu jak Hrůza seděl. Měl svaly ocelové, zapadlé oči jak jámy, zkad není vykoupení. Zjev nadlidský byl to jistě, byl jako pomsta němý a jako fantom byl velký, v plášť tajemný zahalený. Byl robustní, zarostlý, snědý. Tak přišel. A seděl v kouři, jenž pramínkem dohasínal vychladlou, mrtvou šachtou. Tak seděl a díval se zachmuřeně, tak díval se, díval na rozmetaná a zpustlá, požárem ztrávená místa. Tam dole leželi pohřbení, jakož jim nekázaly ni zákony, ani bezpráví, ani msta líných rukou, ni bezstarostné mozky bezcitných kořistitelů, jež na zítřek odkládaly výstrahy z dnešních zjevů. Zřel dolů. Hle, koupená těla. Tam ztraceny tedy i duše. Jich krvavý pot už nestmelí trhliny. Mlčte, ženy. Už pro peníz nikdy hlad lstivý je do hlubin nevyžene, ty vyhnance Slunce a smutného kahanu mučedníky. Teď plačící ženy, jež rvaly si vlasy, šly dlouhou řadou, teď sta jich šlo blíž a blíže, když volaly na muže svoje. On dal se jim vyplakat hořce, nemluvil ani slova, jen rukou hnul na znamení, že vše už je dokonáno. 47 A když sta černých rukou se za nimi pozdvihalo, „kde jsou“ to zařvalo ze sta chraptivých, zděšených hrdel, on neudržel se více. Plášť rozhrnul zakrvavělý, „kde jest“ vy spíš rcete, tak děl a tělíčko vyňal něžné. A držel jej pevnými prsty, za tlustý krček jej zdvihnul, jak chňapnul jej u hostiny, když šampaňským vlažil si hrdlo a ústřice jedl a miliony své přepočítával, by půjčil je na výzbroj těm, kdož víc mu nabízeli. A držel jej bez duše na smrt teď bílého uhlobarona, jak chňapnul jej při úsporách na důlech zanedbaných, i při tom, jak pobízel hbitých tanečnic nahé boky a s paními zamilovanými kterak sta tisíce marnil. „Zde jest,“ řek', „a neptejte se, kde jsou ti dávno mrtví. Zde máte jej živého, on vám poví, čím mrtví mluví.“ Pak vhodil jej do zástupu, jenž šílil a řval a kvílil – – a pomalu vytrácel se zjev hrozný v kouřích černých. 48