SLÉVÁRNY V NOCI

SLÉVÁRNY V NOCI
Noc bílá je, sáně se boří v sníh. Ční jedle u večer nad světly vesnic v závějích a dále dál na sever kraj pustne, pár stromů jen na kopcích ční výstrahou lupičských per. A pojednou železný skelet blíž se noří a roste v tmách a v ohnivé záplavě tyčí se výš, hřmí kladiva, ve výhní nach kov žhavý jak vodopád níž a níž by stékal a měnil se v nach. Z tmy pozdvihá hlavu mátožnou, jak hydra by zaržála, a jako když ženci snopy žnou sta jisker v tmu zavála, neb píseň ryku vítěznou v noc bílou zařvala. A jako nestvůra s rameny, jež trčí až v nebes lem, vše chapadly svírá v kruh kamenný, až zdá se krev stříkat v zem a stínů rej kreslí plameny na stěnách tam a sem. 56 A jako kyklopské ve sluji zřím těla zpol nahá se tmít. Po mostech železných putují tu ti, kdo určeni bdít a od kladiv brát, co ukují, žár pekla od ohňů vzít. A kraj se kol hnul a měsíc plul, klid k severu víc a víc. Jen úder zněl kladivkladiv, jak vítr se vzdul, šla oblaka přes měsíc. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Já ve snu zřel neprostřený stůl a před mísou několik lžic. V své doupě jak vrazil hladový muž, spí děti, jen žena se hne. Chléb ukrájí hltavě jeho nůž. A žena, již v úsvitu dne se lichotí k němu. On dí: Dost už, a v pelech se natáhne. 57