PRODANÉ SÍLY

PRODANÉ SÍLY
Skrytý svět lákal nás za štíty sněživých hor, radostných nadějí zpíval tisícihlasý chór. Za daleké a za temné lesy, pro domov srdce časem povzdychne si. Před námi tančily v modravě průsvitných snech, nesly se křehkých na křídlech v neživé světy, kam sen jen volá, vidiny zlaté, jich vírná kola. Zašli jsme za hory, lesy. Najal nás hlad v kamenném městě, kde rušno a živo. Do naší jizby syrové ulice padal chlad. Srdce se těšilo ze všeho, trpělivo. Bez lásky otrockou táhli jsme denně loď, lanem k níž za krk jsme navždy přidrhnuti. Cizí tam panstvo si hovělo. Shoď je, shoď, cosi nás zločinného tak denně a denně nutí. Táhli jsme cizí loď přepychu, z mozolů tahounů jako my zkrotlých loď zdála se vystavěna. Nádherné paní v ní seděly a ze sta sobolů kožešiny, tu šperky, tu rozmarných dcer jich věna. 61 Na perských kobercích tam smály se sedíce, čekaly na ženichy, jež vybíraly jim matky. My jsme loď táhli denně ni slova nedíce, hladové nozdry naše dech vůní jich ssály sladký. Táhli jsme nádhernou loď, nás tahounů co den je víc, loď se div nepotápěla tím bohatstvím zatížena. To však, co dali nám za těžké služby, nebylo nic. Jenom vždy nová tím zášť a bolest probuzena. Od mládí do stáří vezli jsme cizí jen těžkou loď za krk tak přidrhnuti zkrváceným lanem, a když se děti nám zrodily: Shoď je, shoď, štvaly nás hladové věčně v šatě svém rozedraném. Bolestí eldorado, věčné kde naděje spěchají pást se jak srny zelené na palouky, ilusí trávy kde šumí, pták snů kde zapěje a vždy jen sedá zbásněných chrámů na oblouky, to je náš domov zatichlý v městě, kde najal nás hlad, v mrtvé jizbě v tom městě, kde příliš temného ruchu. Všichni již, žena i děti jsme dali se přivázat k lodím. Jen večer si hovíme, Naděje zpívají v uchu. 62