UBOHÉ SRDCE

Antonín Sova

UBOHÉ SRDCE
A vstalo srdce za rána: Zda úzkostí svých pozbudu? To bytost, jistě zklamaná šla kolem svého osudu. Ten osud byl to: denně skryt za stěny, jež chtí umáčknout, hrozil, však nemoh‘ zahubit, v svět lákal, – ne však odemknout. Nuž, proto slavně počlo pět si bez chvění a obavy: Mně nepostačí celý svět pro pyšné moje představy. A potom... povzneslo se tam, kde starý bůh dlel v oblacích, ovečkou jdouc k těm samotám, mystický plamen ve zracích. A potom... síla titanů v něm zabouřila, dravá krev se rozlila, děs tympanů, smyslné hříchy starých rév. 78 Tak často vyčkalo, až stín se noci klad, mdlé světlo svic, kdy večer smál se harlekýn a kastagnety tanečnic. Však někdy, s hlavou znavenou čekalo na předrahou Pěst s jakousi hrůzou ztajenou díc: bez ní vše mi mrtvo jest. A často vyčkalo, až v dny, kdy Pěst se svezla do těch ran. Ten účin bolel, záhadný. Však čekán byl. A přivítán. 79