UBOHÉ SRDCE
A vstalo srdce za rána:
Zda úzkostí svých pozbudu?
To bytost, jistě zklamaná
šla kolem svého osudu.
Ten osud byl to: denně skryt
za stěny, jež chtí umáčknout,
hrozil, však nemoh‘ zahubit,
v svět lákal, – ne však odemknout.
Nuž, proto slavně počlo pět
si bez chvění a obavy:
Mně nepostačí celý svět
pro pyšné moje představy.
A potom... povzneslo se tam,
kde starý bůh dlel v oblacích,
ovečkou jdouc k těm samotám,
mystický plamen ve zracích.
A potom... síla titanů
v něm zabouřila, dravá krev
se rozlila, děs tympanů,
smyslné hříchy starých rév.
78
Tak často vyčkalo, až stín
se noci klad, mdlé světlo svic,
kdy večer smál se harlekýn
a kastagnety tanečnic.
Však někdy, s hlavou znavenou
čekalo na předrahou Pěst
s jakousi hrůzou ztajenou
díc: bez ní vše mi mrtvo jest.
A často vyčkalo, až v dny,
kdy Pěst se svezla do těch ran.
Ten účin bolel, záhadný.
Však čekán byl. A přivítán.
79