ZPĚV EMIGRANTA NA VYSOKÝCH HORÁCH

ZPĚV EMIGRANTA NA VYSOKÝCH HORÁCH VÍTĚZSLAVU NOVÁKOVI
Ó, hory, na kterých slunce jasnější, větší vzhoří, když obrovské sosny do hlubin stíny metají! Když dole mha bílá pod nimi podobna je moři, kde hynou, kde mizí, kde věčně přeludy klesají! Jsem emigrant myšlenky. Stezkou jdu sám a sám a sám kleč nízkou a ostruží před sebou, pouhé houštiny mám, v mech bořím se, shnilé sprchává jehličí, kdes nad hlavou sosny se veličí, veličí, jich kmeny a kořeny svrasklé, jak blížím se stále k nim, za sluncem větším a prudce poledním. Kdys barbaři přes hranic temena s oři přelézali tu v předhistorickém šeru. Zde napiatá kopyta k smělému skoku vznesla, jak tětivou pružnou vzpialy holeně ořů, by slétly v horská koryta. Tu za ořem oř a barbar za barbarem se plížily voje do nížin, vyhladověny zmarem |a. národům pomstu nesouce nad ohni zdušenými zvěř lapenou pekly si, hlasy křičely surovými a ssajíce z kostí a z masa krvavého a z tuku při barbarských písních a louten divokém zvuku se chystali se lstivou krutostí lví svá slavit hrozná vítězství. Teď, hory svaté, nesmírné, bohy kdys obydlené, pod jejichž kročeji zbělely vrcholy na výších, ó, štíty, k nesmírné výši, až k nebesům zamyšlené 138 a k propastem v nezřených hloubkách svých, na očistné pouti své jdu člověka uctívati v tom velikém,-slavném mlčení, skvrn travnatých pode mnou dole kde pramen se stříbrnatí, kde hvozdů lká černých temné šumění. Snů emigrant vyhledat jdu si neobjevenou zemi, jak přede mnou kráčeli mnozí, jak také kráčíte vy. Tak lidstvo já chápu pouze. Jak objeviteli je mi, když procitne nad dílem svým a pocítí úlevy. Nic nevzal jsem s sebou, jen lásku, jíž uctívati mohu, co potkávám cestou, co nechávám daleko za sebou, ku vzrůstu člověka zpívám zbožné modlitby k Bohu, by člověk je dole poslech‘ s duší pohnutou. Má smysl mé odloučení, jak synovské s bohem dání rodnému domu, jenž drobný mi zmizel za obzor. Jak mateřských retů teplé a zamlklé zulíbání, jímž naděje jejich všecky mne pudí v nesměrno hor. Že vzdálen jsem, rostou mým touhám a nadějím větší křídla, že se stromy hovořím, s ptáky a travami sám a sám, já cítím, že v nitru mém hnula se černozemní zřídla, že volně jak obrovské sosny v prostor já vyrůstám, že na lidské bolesti dívám se dobrý a spravedlivý, i na hrůzy zaviněné i na ty, jež přepadly, že pramen mé krve teplejší je a věčně živý, v něm podněty k silnému životu nikdy nezchladly, 139 že vroucním víc, vzpomínaje běd, ústrků, ponížení, že zraju víc zvídáním a domyšlením zel, že prodlužuji si věčně v horských výších snění, bych k mocnější ještě lásce svou lásku pobízel, ku všemu, co živo, co růst svůj si zoufalým bojem brání, co k žití se probíjí přes věky, činy zlé, mrtvoly, co v neustálém a živém víru a kolotání se zachrání schopné žít, nechť vraždí je cokoli, – já emigrant myšlenek svých v čas pravý vzpomenu si, zas jako k své matce se vrátím, jíž visel jsem u prsou, jí zralou svou duši dám a prošedlý vlas, dřív rusý, a na úpatí se hory zas sejdem‘, kde mezníky jsou. 140