KUPECKÉ LODI
Synek sní o krásných hračkách, jak ubitý světnicí chodí,
knížecí zámky v snu hoří a černaví řehtají oři.
Churavá žena sní o velkém štěstí: o kupecké lodi,
která se z neznámých dálek jak osud přídou svou noří.
A muž jde. V brloh svůj sedne, hodiny práce míjí,
každý den určený peníz jak automat vyvrhne z jícnu.
Mladosti tužbám již zemřel utichlou nostalgií,
a u jich hrobů shasil tisíce pláchnoucích svícnů.
Ale teď ti tam se znovu ozývají a znovu,
úporně žádají, blouzniví, v plamenech domov stojí,
žádosti šlehají do výše k řebříku Jakubovu,
stoupají po pavučinách, mlhami temně se rojí.
Jako roj upírů hladných pak klesají sraženy k zemi,
nad vyvrženým penízem číhavě vyčkávají.
Dorážejí naň, v prachu se smýkají, vraždí se lžemi,
jeho pot krvavý s rozkoší nemilosrdnou ssají.
Tím snem se naplnil, utěšil život jich: O hračce krásné,
o lodích kupeckých, přídou jež veslují, blíží se, větší,
o jakés konečné záchraně, milosrdné a spásné,
o ruce nahodilého a štědrého Osudu něčí.
58
Muž, jenž dal všecko, své líbá, hrůzu by ukryl, se shýbá,
peníz, jenž z jícnu dne vyšel, s děsem jen očekává.
Výčitky tolika očí, – ni jedna se neuhýbá.
Plachty jich lodí se dmou. Jen jeho se propadává.
59