SETKÁNÍ
SP. WUKADINOVIČOVI
My sešli jsme se pod lesem
v kvetoucím, vonném údolí.
Já neprozradil se, kdo jsem.
V obzoru rysy kupolí
jak jehly čněly do oblak.
Tu tanečnice, víla snad,
přiběhla z háje, žhavý zrak,
a počla zpívat, tancovat.
V touž chvíli stařec kostnatý
na suché herce dojížděl.
Vzhled kůže šedě kornatý
zeleným listím plesnivěl,
zbroj zašlých časů, chřestící
o kosti boků vysedlé,
tajemství věků věštící,
legendy zašlé pěla mdlé.
A pod sosnou, jež staletá
své černé větve věsila,
kam sotva pověst zalétá,
jež tišila neb děsila,
svůj tanečnice počla rej,
krouživě v kole bez dechu,
že stařec postál pozorněj
s vychrtlou herkou na mechu.
63
A s ironickou moudrostí
se díval, stál tak bez hnutí, –
jakousi tichou úzkostí
postálo oblak vzedmutí, –
list nehnul se a nekroužil
uprostřed svého klesání,
přerušen utich’ sojky kvil
a z tichých dědin klekání.
Jsem Radost, jež se vynoří,
tak pěla, než se ztratím hned.
Po smutcích, zradě, příkoří
mne můžeš na mžik uvidět.
I v cestě tvé se objevím,
čekej mne, přijdu, nežli zvíš.
A ztratila se stromovím,
podobna upomínce spíš.
Stisk’ stařec boky ostruhou
zas herky, než se dala v klus.
Kynul mi mlčky rukou svou:
I ty mne vyčkat jednou zkus’.
Meč jeho krví rezavěl,
jež kapati se zdála v mech.
Soumrakem k vsím a k městům jel.
Nad rovinou spí vlny střech.
64
Dál šel jsem, sklouzal mechem svit
měsíce v podrost stmavělý.
Jako by stromy chtěly jít,
se do cesty mi stavěly.
Na cestu myslím dalekou.
I na shledání, setkání.
List dokroužil. Kvil nad řekou.
Zvon dozvučel své klekání.
65