V DÍLNĚ VĚKŮ
MAXOVI ŠVABINSKÉMU
Kdes v nedozírnu a neznámu, ale přítomen
je kyklopický vždy dělník v svou práci pohřížen.
On zrození káže a růst, dny harmonické síly.
A v zkamenělých dá rakvích spát, kdož dosti žili.
On probouzí moci skryté a tepla ztajená
a vlhkosti nocí a slunečná slavnostně zapěná
hudbami nebeských hudců, kteří k zemi se blíží,
vždy v poledne v polnic kov dují s nebes závratných mříží.
V úkrytech Alchymisty barvy a jedy a sny,
jsou ztajené duhy, kvas mízy se rodí úžasný,
jenž semena zalévat chce jak radost, která neví,
proč přišla a odkud, zda náhodu jen či zákon zjeví.
Do dílen Věků vhozeny všecky prvky jsou
i lidského chtění i víry i vášně, jež formujou
nevidné ruce tak zaujaty svou prací slavnou
za dešťů i za slunných dnů i za nocí, v půlnoc jež tmavnou.
Jak odpadky tvůrčí práce padá na chladnou zem
stoh mrtvol a zkosen se kácí v bojišti krvavém,
neb k triumfu potřebí smrti: silnějším vyrůst dáti
a nad světy zaniklými zřít nové se klenout a vstáti.
128
Na ohni, jenž rozdmýchán věčný dechem vesmírným,
se lidské ztravují touhy chtěním nesmírným,
z dnů minulých do budoucna se promítají a snují
své osnovy nepřetržité a do věčna pokračují.
A za noci časem, kdy, zdá se, je tichá a bez hnutí zem,
mníš, kyklopický si dělník zdřímnul a průvanem
že květiny více voní a jeho srdce že tepe
v tom nesmírném temnu, jež hledí na tebe, ač slepé,
a že se mu o budoucích divech, jež stvoří, sní,
co v činy člověka vtělí, co ptákům dá do písní,
co do vůní květin a do tajů moře a země co vloží
a jaké smí Vykoupení vstát ze zakrvácených loží.
129