NOC PŘED VINOBRANÍM

NOC PŘED VINOBRANÍM Průvodem ku svým „Spisům“
I. Tvá vinice již na Předhoří uzrávala. Nejprudších sluncí věčně žhnoucí krev vlhkými větry v hroznech vychladala. Ty visely teď zamlženy s rév. Cos pělo ještě na západě tiše svým jantarovým, zlatým přísvitem slaběji stále, v skonu jak když dýše mdlý odlesk štěstí v srdci ubitém. Však vinice tvá bdí. Již Noc je u ní, by v temná křídla svá ji ukryla. Teď hroznů všech tak dlouze ssála vůni, až v němé blaženství se upila. II. A vinobraní den je blíž a blíž, noc poslední spí tvrdě, vůní vína. Uzrálé hrozny těžce visí. Ucítíš dech zahnilého zívat října. Jsi bázliv, tiše čekáš na úsvit, máš radost zároveň. Buď bohu chvála. 155 Tak celou noc se modlíš. Promluvit však nesmíš s révou již. Ta přezrávala. Tma nad sklizní se jasní. Naposled bohatá rosa bíle stříbrněla, hmyz odumírající vzlyk‘ a vzlét‘ plachými sourdinami cella. A co pocit máš: milenci přijdou, roznesou, co zrálo za sluncí tvém na Předhoří, a pomilují se, své sémě roznesou po celém světě, jež tvým vínem vzhoří, a smíří v tobě chtění osudné, zrát ještě, věčně nechat zrát své hrozny, je viset nechat, dokud neschudne tvá duše, zapomenout pocit hrozný i tragický, že teprv uzrály, když listí žluté tiše již se stele, když ani necítíš, že život u konce, a že už podzim hlásí se v tvém těle. III. A takto sním: V ten předvečer, jenž poslední, kdo pro hrozen si přijdou, budou pod horou stát nedočkavě. V jeden směr z nich každý vzhlédne okouzlen. 156 V té pozdní noci houslí zvuk až k oknům krčmy zláká je u paty mého Předhoří, – zabuší divě srdcí tluk, až ten, jenž zval a zlákal je, jim zahraje. Duch Vinice to počne hrát o květu, zrání, zvadání, a na zeď krčmy podepřen v svém nitru bude umírat, však vytrvá až v bílý den. Znít budou housle v krčmě kdes jak strážnou písní ochránčí, cit milenců všech vypláčou. A ti až do úsvitu dnes tam prohovoří, protančí. Zní cymbál v tom, pláč směšných dud, smích, jenž se zrodí, neví proč, pláč, jenž jde za ním žárlivý. By dřív, než jitrem obzor zrud‘, veselost padla na nivy. Pak v rána svit se křísící mdlý každý vlastním tajemstvím si urve hrozen. Utiší se všecko na mé vinici, a bude věčný podzim, vím, 157 hrud kámen mrtvý, ulehlý, – však cítit budu věčně tmou, jež ulehne si nade mnou, jak mladí, vášní zažehlí tu šli, a jak jich těla žhnou. 158 OBSAH:
Praha, věčná stráž5 Rhapsodie o lípě10 Kratochvilná návštěva vysokorodého pana Jana hraběte X... v Čechách koncem stol. XVIII20 Český osud25 Kirmes27 Balada ironická o třech vyhostěncích35 Elegie z konce XIX. století37 Ahasver revoluce40 Zjevení47 Dělníkova rodina49 Černá stavení54 Slévárny v noci56 Kupecké lodi58 Veliké lásky60 Prodané síly61 Setkání63 Zakotvení66 Cizinec a okouzlení68 Balada o krásné židovce70 Balada renaissanční73 Píseň Don Juanova75 Manželství76 Ubohé srdce78 Sonet80 Sonet o tvůrčí síle81 Hledání82 Láska84 [159] Od mrtvých k živým85 Sloky86 Šelestí lupení87 Píseň v osamění88 Ó přátelé, lásky!90 Poutníkova první úzkost92 Poutníkova poslední iluse mládí94 Sloky96 Česká elegie97 Balada o podivném Tovaryší100 Klid103 Píseň života105 Nedorozumění107 Poklady krásného sobectví108 Doby110 Já hledal studny bez dna na výších111 V červnové noci na sadě112 Zrání ženy115 Rozhodnuto118 Odevzdání120 Prosté sloky122 Radosti123 Před rozkvětem124 Království míru126 V dílně věků128 Obrození130 Člověk krásné duše132 Zázrak135 Zpěv emigranta na vysokých horách138 Rozmluva s Nocí141 Legenda o člověku143 [160] Ranní modlitba Adama a Evy, starců146 Zaslíbení Démonu150 Učitel žákovi154 Noc před vinobraním155
[161] DÍLO ANTONÍNA SOVY SVAZEK XVVIII. ZÁPASY A OSUDY
Básně z roku 1907-1909 Třetí nezměněné vydání Vydal Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II., Purkyňova ul. č. 6
v úpravě V. H. Brunnera na podzim roku 1927 jako 169. svazek edice AVENTINUM V 1600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004 [163]