K NOVÉMU ČLOVĚČENSTVÍ
Sem sestupovali všichni, v jichž duších uzrály plody:
a ty byly jejich královstvím... Bylo to jako tisíc orlů když sletí
a křídly bouří nad vrcholy horstev, neb jako šum vodopádů
s hor nejvyšších padající do propastí nedohledných,
neb jako hukot severních moří s ledovci roztříštěnými,
na kterých spí krvavé slunce, velké, oslňující.
Do středu lidstva, které se zrodilo k vzniku a zmaru,
pracujíc v potu tváři a zdvíhajíc chřestivé jeřáby
a tisíci kladek hýbajíc a tisíci kol hučících,
do středu lidstva, jež modlí se na polích při západu,
neb vychází ze stavenišť po práci, když se šeří:
tam sestupovali, do středu lidstva, bohatí plody.
Jen to bylo jejich královstvím: Zbudovat města v duši
z myšlenek, kterými výší se celý život
a všem je otevřít, všecky brány a všecky síně
a všecky chrámy a všecky nejvyšší kopule
a všecky nejvyšší věže, kde možno rozmlouvat s Bohem
a na blízku jeho pochopit cenu člověčenství.
V něm otevřít všecky závory slunečných, volných přístavů,
své hrdé lodi jim nabídnout k nejodvážnějším jízdám,
a všecky posadit k hostinám v palácích mramorových,
je provésti v zahradách visutých, sny kde šumí,
30
jim dáti rádce – průvodce vlídné s tou důvěrnou tváří,
ty, kteří vedou, když klesají nohy na prašných cestách.
Jim všecky hřbitovy ukázat i pochmurné hospitály
(kde nejvíc spí lásky k životu) a všecky podzemní skrýše
a propasti náhlé, nad nimiž bahnitá kůra se houpá,
děs záhadných pralesů, tam kde se bloudíbloudí, než den se zbudí
i ticho vesnic, zasněných od rána do večera
i kruté mlčení rodáků, ochotných bít a zneuznat.
Vše aby viděli, vpuštěni do těch zvláštních světů,
jež v největších duších pod sluncem vyšedším hoří,
a pochopivše, aby zas odešli na svou zem obyčejnou
se vztýčenou hlavou, svobodni, s úsměvem hrdým a sladkým
a poznavše neobyčejnost dobrodružné té cesty,
by cítili v sobě zárodky nového člověčenství.
31