NAD POČATÝM LIDSKÝM DÍLEM
Zanikly věky za námi v mlh pološeru tonoucí.
Jak trčí nad ně začaté a roztříštěné lidské dílo...!
Vteřiny shasly radostné ve výhni slunce horoucí,
však bolest svou do kamene si lidstvo trpělivě vrylo.
Smích jednodenních radostí s předvěkou žatvou odvát byl.
Po dávných mythu hrdinách stesk, zdá se, na soumracích zbyl
a po milenkách předvěkých v jiskřivých jitrech modrá touha;
epochy shasly národů, jich uzrávání doba dlouhá.
Nad lidským dílem začatým a neskončeným osud stál,
tam z hloubek věků klnul hlas, však příští den nás smiřoval,
nad námi duhu přepínal veřeje rozvíraje zoří
a plavby nové odkrýval, svět nových možností, jenž vzhoří.
Do trosek přešlých lidských snah si stíny noční lehly tmou,
po děsných krve prolitích nach krve stoupal z hloubek tmavých.
My oslepeni prchli jsme zářící cestou světelnou
do světů, jichž chcem tvůrci být, do světů nevyzpytovaných,
a vnésti jdem je do světel, jež hoří jasným zážehem,
nového Krista zrodit jdem, nadějí nových Betlehem,
jdem podepříti dílo své, bouřnými léty pukající
a světem znící fanfárou svolati všecky doufající.
79