Z BOŽÍ MILOSTI
Tak prožil krásně půvab dětských roků
v prostranných, sluncem jasných komnatách,
kam park se díval v stříbřitém vod toku,
altany z dálky, zeleň na lukách.
Tu narození jeho uvítáno
měst jásotem, desátkem poddaných.
Pak do ciziny odjel v jedno ráno
s královnou pyšnou, s hejnem sluhů svých.
Ač ve světě, přec lidí nepoznával.
Krok za krokem mu kráčel praeceptor.
Učitel klavíru Chopina hrával,
gramatik mumlal deklinace vzor,
a suchý historik o bitvách předků
shrben až k zemi činil výklady,
na jakési národy druhořadé
zákeřné vymýšleje výpady.
Princ prostý byl... Však sotva, zdá se, chápal
dle výše záště své zášť národů.
Ve dvorských intrikách has' jeho zápal.
A v povolnou se měnil pagodu.
Mše, zpověď byla duše jeho lékem,
jak všecko učil se, bez ducha však,
on, encyklopéd malý před člověkem,
před věky nepatrný ubožák.
133
Tak pěchovali ve mdlé, trpné schema
mrav dávno přejatý od dvorních stvůr,
zavřená duše nechápala, němá,
leč zevním leskem upoutal ji dvůr.
Tam v sálech mohl na parketách zkusit,
co ve dne naučil se odříkat,
svou prostou touhu po svobodě zdusit
a naučit se chladně křivdit, lhát.
Obklopen pochlebníky krásných řečí
jich očima zřel na to lidské zlo,
v svět, svěřený jich blahosklonné péči,
opřené jeho zlaté o žezlo.
Své okolí zřel zkvétat spokojeně,
ston disonance nevnik' do těch stěn,
o štěstí říše přesvědčován denně
z rtů dvořanů a krásných, svůdných žen.
Z věd, z umění vše memoroval, slova
některá četných národů též znal.
Byla to těžká lekce papouškova,
však zdálo se: tak musí žít už král.
On lekce své se musil naučiti,
být strojem v rukou těch, kdož přišli vést,
kdo sloužit velkým rodům, radost cítí
a na lid hrubou pozdvihají pěst.
Byl moudrým zván i míru milovníkem,
že vojska množil, by mír zachoval,
že tlustý spodní pysk si kousal zvykem
než na pergamenech se podepsal.
134
Zvlášť sliboval-li na nich cosi zemím,
co nemožno už předem vyplnit,
že v čas se slepým stavěl a včas němým,
jak rádci chtěli a jak nechtěl lid.
135