EPILOG Z R. 1905

EPILOG Z R. 1905
[153] Ve sklepení pod městem v sešlých zdech v běd Gehenně, nadějí na hrobech v tak ponuré sešli se náladě o lidské rokovat záhadě. Čas kvapí, čas kvapí... Ta společnost jak ve svých by touhách sobeckých mládla. Co zákony, práva, hřích a ctnost, co náboženství, co povinnost? – Jen veteš, jež mocným do rukou padla. Čas nenastal ještě svědomím hnout? Svým hladem přes hory zahouknout? Řvát, udeřit syté přes opasky, ty, co cit kradou bez citu, lásky? Čas nenastal, v tlumený neblahý smích aby se ubitých protest zdvih'? Jen opaskům jedině možno se mstít: ta kola, jež ženou vše, zastavit. A čekat, pak čekat... Ovoce zraje. Pak vyhnaní z výhod, vyhnanci z ráje se rozejít světem... Vzbouří to klid. Chcem jíst! chcem žít! chcem jíst! chcem žít! Již kola se nepohnou... Z továren, z těch rozbitých a puklých stěn zří divoká zloba zoufalství a požárovým se čmoudem chví. Je na polích mrtvo a v přístavním doku pár vypleněných ční beden a žoků, bodáky blýskají dlouhou řadou, a hromada střelených obětí 155 v rtech zaťatých výhružný smích, má prokletí. Je po bouři ticho... A vlny se kladou dřív rozbouřené neklidem, jedna za druhou. Moc je zlem. Kdo zlo sil, ten neklidí pokoje. Kdo zbudoval moc, jde do boje. Sta modliteb kněžských, sta voskovic, sta výhrůžek a sta skutků černých Moc chrlí, životů nešetříc. Ve sklepení pod městem, v sešlých zdech v Gehenně bídy, snů svých na hrobech, při světlech lidský soud táboří, rty různých národů hovoří. Ztrhané pláště a zedrané šaty, kotníků zčernalé pěsti, do rudé záře chumel ten svátý ponuré zítřky věští, divoké výkřiky pomsty a zloby jakoby kopaly blízké již hroby těm, kteří určeni mříti řadou na lidu spáchanou zradou. Postavy ztrávené vousů šedých, černí í smělí, mladí, čel snědých, jiskrných očí a pevných paží, zcuchaných vlasů, slova již váží rozvahou dávných bolestí, vášnivých lásek po štěstí. Postavy zvláštní... Práce i ducha, 156 vyrvané strojům, bibli i knize, vyrvané badání, jemuž tak cize ozvěna lidství se ozvala hluše, vyrvané drobným láskám lidí, milenek snění a matek bázni, postavy, budoucí dny jež vidí v očistě činů, v krve lázni. V noční ten bezpečný vzdálený klid nejlíp se smlouvá revoluce, druzi si podávají ruce, hesla je možno vyměnit. Hoří zrak, brvy svraštěny. Ortel však dávno vyřčený. Revoluce, jež ve dvou se snula, vyrostla tajně, množstvím hnula. Než padnou kostky... kdo že má mřít? Na kterém z tyranů dřív se mstít? Jsou postavy plné krve a hrůzy, kdosi se schovává před soudem luzy. Někdo se bojí stínů zlých v prázdných zamčených pokojích a bojí se lehat, chodit se bojí jak nemoci, která se nevyhojí. Chvíle je vážná. Nikdo prý neví, kdo a jak, na kom smýt ty své hněvy. Někde se najde však dláždění rudé. Kdo bude vraždit? A mřít kdo bude? Než osudí padne... kdo má jít a na tyranovi mstít se, mstít? V posledním hrozném okamžiku 157 nevolno v kruhu společníků. Než osudí padlo – stařec vstal a upřímně tak se zpovídal: Stařec jsem slabý... A nevím sám, zda se již k činu odhodlám. Kdys tradice krotké z dětských let táhnou mne za čin tak obrovský zpět. Zbožně kdys otcem vychovaný já jiného boha chtěl, jiné pány. Stár jsem a vrací se úzkostný strach k úvahám o věčných záhadách, časem jak ďábel kdyby se smál a v rozhodné chvíli mou vůli spial. Jsem čistý, jsem věrný... Ale z činu mé stáří již nesnese těžkou vinu. Je zbabělé stáří... Však mlčet umí, je zbabělé příliš a trochu lpí, však určen-li budu, vše povinnost ztlumí, když povinnost velí, tu svědomí spí. A stařec když skončil, kdos mladý vzal a vetchou mu rukou potřásal. Je dobře. Hruď starci se zmatkem vzdouvá, ne, – starce již nikdo nepřemlouvá. Teď kdosi vstal z mladých... Černý vlas se nad zrakem hluboko vpadlým třás', nos smělce a oko, v němž čin se tavil, blesk odvahy myšlenku rozežhavil a podivná síla pohybů, slov, moc přesvědčení, hněv, syčící kov, 158 tón bratrský, vášeň apoštola, vše sklepením neslo se, ztlumeno zpola. A pravil: Vy smutní jste přišli v svět jen člověka zříti krvácet, kdos v blátě ho vláčel a kdos ho štval, na drobné zločince dochoval. Ne láskou, jej do práce honili bičem, on stále jen ztrácel a nenašel v ničem, když duši mu zabili, v konec zla se kněžská jich modlitba nalezla. V tmě duši a tělo v nedostatku, kdy bídní se dočkají mocných svátku? My viděli bídné a bolest jich je bolestí naší srostlou s námi, a z výkřiků hrdel škrcených nám blízký hlas ozývá se známý, – hrůz představitel nám po právu na dějinnou vyrůstá postavu, a jeho vrah pro lidstvo činí víc než tisíc světců a přímluvnic. Tak pravil... A z řady, vyniklé jasem, se zdvihá teď vyhublý mstitelův stín, a monotonním, však pevným hlasem čte obžalobu všech vražd a vin; je dlouhá, až v dávné sáhá věky, nad hroby se staví, zří v krve řeky. Pak pracovníky a myslitele se znakem utrpení v čele na spravedlivý volá soud, jenž musí se dnes již rozhodnout, 159 dřív, dříve než vstanou odevšad ti železných tradic vyznavači a netopýři církví, vlád a hazardní ti mocní hráči se vším, co lidstvu možno dát, co slíbit a co upírat. Čte... čte... A řada známých jmen ve věnci krvavém se snoubí, z nich první mřít je předurčen, je nutnou obětí té zhouby, – a monotonním hlasem stále to vyřkne jméno k smrti zralé. Tu nezlomné hlavy Dantonů a Caseriů a Robespierrů nad prozřetelností zákonů podivnou vášní hoří v šeru. Pak ticho, mrtvo... Oheň plane, a všichni jak před činem opilí bez dechu čekají, kdo stane se mstitelem všechněch za chvíli. Před osudím postavy splývají, jim kuličky v prstech se míhají a zraky hru prstů stíhají... kdo předurčen bude, kdo vraždit musí. Teď osudí padlo. Hle, fanatik myšlenky... Student snad rusý. On netrpěl dosud... a jasně se smál, že všecky ty bolesti na sebe vzal, ty minulé všecky a ty příští, 160 ty potoky krve, jež z padlých těl prýští, – a jako by se světem vyrovnán, všem ruce tisk', všemi objímán a blabolivě, svůj zdvižen zrak kams jiných světů do oblak, tak promýšlel cestou ze sklepení plán budoucích dějů v jasném snění: třeba-li s něčím již ztroskotat, jen velkým se činem to musí stát. Pak vzpomněl si otce. Ten zlobně stával kdys u stroje, vyjít ven k lidu si přával a zahřmít tím, co v něm bouřívalo, co za nocí zimavých se mu zdálo, na slámě když tak léhal s ženou upracovanou a přikrčenou k dítěti rusému očí zlých po otcově zlobě zděděných. A fanatik myšlenky s nezlomnou vírou bral chladivou nocí se podzimní, na oblohu blednoucí, nesmírnou, širou zřel, myšlenky stíhaje, světla v ní... pak svěsiv hlavu, v plášť zhaliv své ruce, kams vkročil v úmyslu pevném, prudce před bezlidných paláců olbřímy, kde stromů řad smutně čněl do zimy. Jak pusto... Jak ticho... Až vzejde den, již neujde smrti, kdo předurčen. [161] OBSAH
[163] ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ 1897-1900 Str. Údolí nového království7 Variace předešlé myšlenky10 Smilování12 Studny nadějí13 Balada o radosti14 Těšitelky16 Tuchy18 Když vládla duše19 Výčitky21 Aby přišla tak radost...23 Skonejšení24 Slunce na ostrovech mládí25 Píseň26 Chci svým cos nazývat...27 Píseň slunce28 Jak město orientálské...29 K novému člověčenství30 Sloky o slávě32 Ano, s divokou, výskající radostí33 Zda v jeden život...35 Hlasy z údolí37
PŘÍCHOD PROROKŮ 189941
DOBRODRUŽSTVÍ ODVAHY 1904-1906 Sny dobyvatelův53 Píseň nového světa56 [165] Mládí dobyvatele59 A revoluční, silné větry duly...61 Básník62 Slavné přípravy64 Bratři světla65 Vichřice duchů67 Večerní píseň hledajících69 Hledání71 Nové výpravy72 Kročeje Velikého76 Přemožené zlo78 Nad počatým lidským dílem79 Rhapsodie o zrání lidstva80 Revoluční píseň ve starém slohu83 Čtvrť bídy85 Píseň ze středověkých temnot87 Tušení přerodu91 Náboženství zítřka94 Nespokojení orlové95 Svět msty96 Víra v lidstvo97 Sloky99 Kořist duše100 Naivní ptáci a oblaka103 Jitro104 Život105 Klasy nového osetí107 Sloky110 Odpočívající bojovník111 Kout města112 Protest ženy115 [166] U moře117 Píseň optimismu119 Sloky o mládí120 Vise121 Zrání124 Cesty zlákaných pracovníků125 Naivní legenda o moudrosti dědů126 Majáky zvaly v dálky na moře...127 Rhapsodie z novověkého středověku128 Píseň pohřbů a životů131 Z boží milosti133 Píseň o konci českého království136 Temná podzemní síla139 Reakce141 Tuláci144 Věčný oheň147 Měl by tu slavný život jít149 Děti odvahy150
EPILOG Z ROKU 1905153
[167] DÍLO ANTONÍNA SOVY SVAZEK IX. ÚDOLÍ NOVÉHO KRÁLOVSTVÍ 1897-1900 DOBRODRUŽSTVÍ ODVAHY 1904–1906 Druhé definitivní vydání Vydal Dr. Ot. Štorch-Marien Praha – Žižkov, Fibichova ul. č. 1307 v úpravě V. H. Brunnera na podzim roku 1924 jako 85. svazek edice AVENTINUM ve 1.600 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004 [169]