XIV.
Píseň.
Kde Ty nejsi, Bože můj,
hořkost kypí zmarem,
ó jen Ty se nevzdaluj,
život můj Tvým darem,
obětí Tvou, přijmeš-li ji,
kterou láska k Tobě spijí,
v srdci tkví, v srdci tkví
Tvoje sladké království.
Kdo se v Tebe pohříží,
rozzáříš mu nitro;
jen v Tvém svatém poblíží
dní se moje jitro.
Ty jsi osou mého světa,
sluncem Ty jsi mého léta,
tisíc hvězd, tisíc hvězd
rozsvěcuješ do mých cest.
46
Kdo se Tebou opojí,
kdo se Tebou sytí,
nebem jen se spokojí,
světu nelze žíti.
Duše jeho touhou vadne,
pro žár její vše tu chladné,
Tys jí vše, Tys jí vše,
miluje Tě nejvýše.
Bolest ať si pustoší
líchy žití mého,
Tys mi vzácnou rozkoší
ráje ztraceného.
Stromu jeho sladké plody,
Tvá krev, tělo, naše hody,
poutí tou, poutí tou,
jež jde, Kriste, za Tebou.
Rychle leťte moje dny,
rychle do soumraku,
můj cíl je tak závratný,
s země do oblaků;
tam má duše ve snách bloudí,
odtud smutek v ni se loudí;
nedej mi, nedej mi
dlouho toužit na zemi!
47