KONTEMPLACE.
BÁSNĚ.
TISKEM EMANUELE STIVÍNA V PRAZE. – NÁKLADEM
SPISOVATELOVÝM.
[1]
(21. SRPNA 1909.)
[2]
NESLADŠÍMU SRDCI!
AUTOR.
[3]
KONTEMPLACE
[5]
Prolog.
Buď pozdraveno, srdce nejsvětější,
ty božská schráno Lásky vítězné!
tvá sladkost duše žízeň ukonejší,
ach, v tobě jediném jen nalezne
to, po čem zmírá v smutné pouti zdejší.
Ty jako pochodeň nám hoříš v žití,žití
jak Israeli Hospodinův sloup,
tvůj paprslek krok nad propastí chytí,
než sřítil by se pobloudilý v hloub,
tvou měkkou náruč člověk v pádu cítí.
Jak řeka milost z tebe vždycky řine,
ta božská lázeň duše obrodu;
zde v Evy synů zemi nehostinné
jí rozmnožuješ divem úrodu,
když na vyprahlých líchách smutně hyne.
7
Ach, sladkou vůní z tebe vydychuje,
že duše unáší, ó závraty!
mystické obzory jim rozsvěcuje,
ráj zřít dá kletbou hříchu odňatý,
kde mezi hvězdami jak ostrov pluje.
Ó hvězdo purpurová, která plane
a zvěstuje nám toužné spasení;
když všecko žití zdá se stroskotané,
ty majáku jsi vlídné znamení,
jenž vábit do přístavu nepřestane.
Ty vroucnější jsi matky nad objetí,
kam nejbídnější smí se přivinout;
vždy otevřeno v lásce ku přijetí,
byť poslední krev měla vyřinout,
jí nedovedeš zprahlým zadržeti.
Ty brána jsi, jež v nebe otvírá se,
ó blahoslaven, kdo tu prochází!
Tvým purpurem kdo vroucně obléká se,
jak v rouchu svatebním ten dochází,
kde podáváš se v sladkém hodokvase.
Ó pozdraveno budiž tisíckráte,
ty naše touho všechněch nejsladší,
jak hoří po tobě nám duše vzňaté;
to v svrchované blaho dostačí,
nech spočinout nás v tobě jedenkráte!
8
I.
V ty výhně...
V ty výhně lásky Tvé se vnořím zcela,
tam chci jen zahynout,
tam pohřbím smutné vášně svého těla;
v ten krve Tvojí proud,
nech, by má duše sestoupiti směla.
Kyz nečistý je moje všecko žití;
jen nekonečný žár
jej může na kov ryzí vyčistiti,
dát jemu božský tvar
pro korunu, jež na Tvé hlavě svítí.
Dej přes mě řinout rozkypělou lávu
Svých svatých otvorů,
jež žhnou pět sluncí na Tvém zlatohlavu
a v dálku obzorů,
jak vůni dymian, Tvou šíří slávu.
Tvé paprsky ať jako žhavé šípy
se v ranách zatřesou
v mém těle, ať jen krví chlípí;
mé hříchy těžké jsou,
spusť přes ně milosrdí svého cípy.
9
Hle, přes vše bludy smutné minulosti
žár posud nevychlad’
v mém srdci, jejž’s tam vznítil ve mladosti,
když milosti Tvé šat
mne zahalil v sníh první nevinnosti.
V tmě hříchu často blesk’,blesk’ jak hvězdy mrakem,
a zděšen zase znik’,
na vlnách žití zmítaným byl vrakem,
když vytrysk’ jako vzlyk,
pad’ slzou v tvář mi, Tys ho postih’ zrakem.
Tys vrátil jemu jas, by zaplál v síle
přes smutné vývrati,
přes hroby dnů mých zašlých zasmušilé;
však nedal’s zoufati,
jak Otec vlídně nad synem se chýle.
Bys mohl zapomnít, ó chtěl bych projít
Tvou výhní očistnou,
všech křížů muka chtěl bych v sobě spojit;
ať hranice Tvé žhnou
jak peklo – v náruč Svou však dej mi dojít!
10
II.
V dumách...
V dumách šel jsem chrámu kolkolem,
zvalo mě to do vnitř hlaholem,
takou touhou zvony zvaly mě,
hlasy nevýslovně sladké
táhly mě.
Vešel jsem v ty lodi zářící:
každá bytost byla světicí,
světla jas je všecky ovíjel,
jak stín bludný mezi nimi
já se tměl.
Na oltáři trůn plál ze zlata,
odtud vycházela záře ta;
Kristus sám tu, jeden jas a třpyt
jako protrženým nebem
dává skvít.
Kolem splývá oblak kadidla,
jako po stupních by tudy šla
duše v bílém rouchu touhy své,
kde jí Kristus bílé lokte
vroucně stře.
11
Jako svatých panen bdělých pět
zřím je z ložnic srdcí vycházet,
lampy rozzářené v rukou svých,
kolem skrání věnce liljí
jako sníh.
Duše moje žhavou touhou mře,
křídla svoje znovu stře a stře,
dáš-li sílu pozdvihnout se v let,
dáš-li milost nepustit jí
nikdy zpět!
12
III.
To ticho velebné!
To ticho velebné! jak roste moje víra,
zalita dojmem okamžiku dnes,
stříbrný oblak když se rozprostírá
dým thuribula, jenž se náhle vznes’;
v hloub tajemství mé oko lačně zírá.
Korunky andělů se skvějí svíce,
šat jejich řízy z bílých voskovic,
žhnou z dutých očí svatých zřítelnice,
pohnutí stoupá v neživou jich líc –
a ticho velebné vždy roste více.
A z nekonečna září slunce žhavá,
pět sluncí krvavých jde blíž a blíž,
chrám Tajemného naplňuje sláva
jak příval potopy až v klenby výš;
dřív, nežli přišel, srdce už se vzdává.
13
Ach, vzdává se a leká se a děsí,
svou vinou zdrceno až v země prach,
neb ztratilo šat svatební svůj kdesi,
a přece překročilo síně práh;
zda milosrdí Svého vzpomene si?!
Až zjeví se tu divem Svého slova,
až vzhoří jako liliový květ,
až vůně rozleje se balsámová,
až z Jeho zotevíraných ran pět
dštít bude na srdce krev purpurová.
Jak zkvetou a jak zplanou do ohniva
a v zahrady se rajské protáhnou...
Co učiní však láska Jeho tklivá
s mým srdcem, kde již všechny květy schnou,
zda pohne jej má láska litostivá?!
14
IV.
Ve zpovědnici.
To tajemství, ó kdo je pojme celé,
ten zázrak jeho milosrdenství,
když blížím se a noha má se chví
v mystickém přítmí kaple sešeřelé.
A jenom tabernaklu lampa kmitá,
jak příval krve zmítá světlo v ní;
ne, posud není pozdě, Pán tvůj bdí,
tu čeká zbloudilých a neodmítá.
A nedá zřít mi hrůzu dávných hříchů,
tím šerem jak mě vlídně zahalil
a oči slzami mně zakalil,
bych nezřel, jak se ke mně blíží v tichu.
Já cítil, jak se ke mně vlídně sklonil,
jak bratrsky mě ve své lokte jal,
bych vinu svou mu v ucho vyšeptal,
ran zotvíral Svých a krev na mne ronil.
V té chvíli pohnuté až k sešílení
když na mě oltářní svit lampy pad’,
šat nevinnosti dětský na mne klad’
zázrakem skrytým v svatém rozhřešení.
15
V.
Tys nevýslovný...
Tys nevýslovný tak, ó Bože milý,
Tvou dobrotu kdo poznal, která šílí
své syny marnotratné přivíjet;
lze milovat Tě jen, ó ze vší síly.
Kdo bloudili jsme ve dnech opojení,
kdy mládí zářilo nám v cestu denní,
my zapomněli dávné rozkoše,
Tvých úsměvů jen stráží obklíčeni.
Však teď, když vše se od nás smutně dálí,
kdy život náš v plášť zedraný se halí,
kdy vše se odvrátilo illusí,
Tys zůstal v milování neskonalý.
A vyhlížíš náš návrat těžký domů,
v těch rysech vyžilých a v hadrech k tomu
Ty svoje děti přece rozpoznáš,
krok zachycuješ vratký ve podlomu.
16
Dáš vyplakat se zase na Své šíji,
v Své lázni božské zmyješ do lilií
to tělo plné hnisu, sedrané,
v Tvých políbeních rány mé se skryjí.
Však věřit nemohu, mně bázeň brání,
lze zapomenout neřest mou? v mé skráni
stud hoří jako Kaina znamení,
mně nelze nechvět se v Tvém objímání.
Čím více odpouštíš, tím víc mě děsí
má nepravost, jí, zdá se, pod nebesy
že není rovno, na má ramena
jak tíha obrovská se skrytě věsí.
Ty ukazuješ rány zkrvavělé
jak uhle řeřavé, jež na Tvém těle
žhnou krví, vždycky znovu zalité;
mých hříchů stopy tudy spěly smělé.
Toť božské právě krev svou za mne vylít,
má vina však ta nemůže mne mýlit,
ó nech mě v peklo buďto zatratit,
neb láskou bohorovnou k Tobě šílit!
17
VI.
Ježíš.
To jméno sladké jenom vysloviti,
jak, dítě, učila mne víra,
hned cítím hudbu v hloubi duše zníti
a nebes klid mne obestírá.
Hned svitne naděje mé pochybnosti,pochybnosti
jak maják světlý v nebezpečí,
vše splněno zřím ve své budoucnosti,
žeň moje krásnější a větší.
A kalich trpkosti, ó jak se mění,
med splývá v něj Tvých rajských úlů,
má trýzeň obrací se v opojení,opojení
jak kadidlo na žhavém thuribulu.
A z kříže, jenž mne děsil svojí tíží,
hle, růže purpurové kolem trysknou,
a okovy, jež krvavě mne víží,
jsou lokte, jež mne něžně k sobě tisknou.
Tím jmenem život smutný ozařuji
jak pochodní na tesklivé své pouti,
jím touhy své jak křídla sesiluji,
by mohly do věčna se rozlétnouti.
18
VII.
Maria.
Když na Tě pomním, vím, se usmívám,
nemohu zabránit, jak srdce vře mi,
jak rozkoš tekla by mi ručejemi
do krajů duše všech, jež sotva znám.
Ó Maria, Tvé jméno opáčím
vždy denně tisíckrát, a vždycky znovu
se nebe otvírá mi v tomto slovu;
těm sladkým hymnám sotva postačím.
Vím, kdybys chtěla, jak bych vzrost,
má duše, jež se stínem hříchu stměla,
jak liljemi že by se přioděla,
mé propasti by sklenul zlatý most.
Mé touhy, které spěly šílené
za krásou míjivou, jež cestou kvetla,
teď svedeny jsou krásou Tvého světla
a krouží kolem Tebe plamenné.
Ty buď jim majákem, jenž kyne v břeh,
kde pochybnost již hořce nezávodí
s nadějí vítěznou, jež zas se rodí,
žeň v dávno opuštěných úhorech.
19
VIII.
Má duše.
Ach, posud nerozkvetla,
nemohla posud rozkvésti,
nepřišli její dnové světla,
daleko jaro, bez zvěsti.
Ach, posud není chvíle
ta plná žáru, sladkosti,
kdy rozpukne jak poupě bílé,
jak plamen šlehne k výsosti.
Až posud ostýchavá
se skrývá jako dětský sen,
a jen se v touze plaše vzdává
a v pochybnosti, smí-li jen.
Tak všechna panenská je
a čisťoučká jak první sníh,
však mystickým jak žárem hraje,
já cítím, cítím v ňadrech svých.
Jen přibliž se a vzplane,
a poupě rozpukne se hned;
na poli Tvojim rostla, Pane,
a Tobě chce jen náležet.
20
IX.
Nepoznám nikdy.
Zde nikdy nepoznám té Lásky taje,
tu sladkost srdce, z něhož vytryskla;
mdlý touhou svojí klekám přemítaje
tu, kde se mezi námi ztajila.
Tak blízko bije ve zázračném tluku,
závojem bílým k duši proniká,
svým tajemstvím mou prodlužuje muku
a zvětšuje mou kletbu hříšníka.
Víc nelze zřít! lem symbolické řízy
bolesti nelze prudce zachytit,
vše v mysteriu pohříženo mizí,
jak v slunce západu dne bílý svit.
Moc’ vrhnouti se k svatým nohám v pláči,
růst vidět v očích milosrdenství,
plát úsměv, v němž se odpuštění zračí
a otvírá se ráje království!
21
V té víře smrt, ó kterak rozkošná je,
tma hrobu touhy mojí nezděsí,
má síla bázní těla více zraje,
se vnořit k věčna hloubi přeje si.
Až zhasne dne svit bílý v očích těla,
má duše v jaké světy prohlédne,
kde Kristus ruce vzpiaty – záře skvělá –
jak dítě z kolébky ji pozvedne.
22
X.
Tvou sladkou vůni...
Tvou sladkou vůni cítím,
jak zevšad ke mně vane,
tím kol mne vlnobitím
vím, Ty se blížíš, Pane.
Jak ohnivý šíp ve mě
Tvé světlo vniklo bílé,
vystřelen přetajemně,
teď doleť svého cíle.
Tvá kořist život můj je
a všechen Tobě vzdaný,
jak balsám zaplavuje
Tvé nohy krev mé rány.
Ta touha jen mě chvátí
tak vášnivě a žhavě,
místečko vyhledati
na ňadrech Tvých mé hlavě.
A ruce v náruč spiaty
kol Tebe vždy tam sníti,
a rozkoší tou jatý
se nikdy vyprostiti.
23
XI.
V objetí kříže.
Těch vroucích opojení
nemohu zapomnít,
tak kříže na rameni
svou hlavu chtěl bych snít.
O lásce Tvé, jež s nebe
Tě stáhla vášnivá,
jež touhou vzdáti sebe
až k smrti omdlívá.
Jež nikdy nepoleví
i v křeči smrtelné,
své hloubky do dna zjeví,
své srdce rozetne.
Své oči zavře v snění,
ten omračuje hod,
kdo bloudí v zatracení,
ó všichni jsou jí vhod.
Svou výhní opojena,
chce tisknout všechen svět,
tak věčně rozevřena,
chce věčně krvácet.
24
XII.
Trůn.
Trůn chtěl bych Tobě postavit,
trůn ze slonové kosti,
a drahokamy musel by se skvít,
Tvé hodný velebnosti.
Trůn chtěl bych Tobě uvinout
jen z liljí v sněhu pelu,
v trůn kalichy jich bílé spnout
čistému Tvému tělu.
Trůn chtěl bych Tobě vystavět,
trůn z perel mořských skvělý,
by Tvoji všecku slávu v svět
tisíckrát odrážely.
Trůn chtěl bych Tobě, Kriste, dát,
střít po něm purpur slávy...
ó kéž by v srdci mém moh’ stát,
jež láska k Tobě žhaví.
25
XIII.
Před tabernaklem.
O chtěl bych být
jak lampy svit,
jež před oltářem plaje,
tak bez hnutí
jen k Boží cti,
vším světem pohrdaje.
V to šero tkát
jak ve brokát
své žáry citů žhoucí,
jak ufarsim
kdys prstem svým
psal v děsu Všemohoucí.
26
Tak v diadém
vždy den za dnem
svou lásku všecku vinout
kol Hostie,
v níž Ježíš je,
a u nohou Mu hynout.
Zřít bez dechu,
jak v útěchu
vždy s nebe sestupuje,
a v chleba běl,
jak v lásce chtěl,
i v révy tok se proměňuje.
Zřít tisíce,
jak toužíce
sem k stolu Jeho spějí,
jak v monstranci
si ve srdci
Jej sladce odnášejí.
Pak samoten
bdít v noc i den
před Jeho svatostanem,
a plašit stín,
jenž ze hlubin
se snuje větru vanem.
27
A jako v snach
před Jeho práh
se vroucně přibližovat,
tam nadzemský
ples andělský
v svou duši zachycovat.
Až v konec let
by Jeho ret
zvnitř zavolal mě v tiši:
„Já slávy Král
tvým světlem plál,
ty sluň se v Mojí říši!“
28
XIV.
Při pozdvihování.
Ten zázrak vždy mě schvátí
v té chvíli kouzelné,
ó chtěl bych milovati,
co tělo smrtelné
jen síly může dáti.
Když mezi prsty mými
se skvěje Hostie,
nad čely skloněnými
když záři rozlije,
plá nebes tajemstvími;
jak pláštík z kmentu bílý,
v nějž zde se obléká
beránek Ježíš milý
a v rukou člověka
spočine něžně chvíli.
V trůn musím ruce spnouti,
buď tělo za podnož;
ó ať se k zemi hroutí,
svou nohu na ně vlož,
rač takto spočinouti.
29
Kde balsám jenom vzíti
a z alabastru lít?
jen slzy mé se řítí
Tvé nohy sladké smýt,
když ráčíš dovoliti.
Ó jak mě drtí zcela
kalichu zlatý květ,
jejž zvedám nad sklon čela,
v němž cítím krvácet
hloub boku Tvého těla.
Zřím z něho vyrůstati
strom lásky vášnivé,
jež chce se rozplýtvati
a dává plody své
všem, kdož je chtějí bráti.
To rajský strom je žití,
jenž Bohu vrátí nás,
i nesmrtelné bytí
v mdlé tělo vštípí zas,
a dá mu sluncem skvíti.
30
XV.
V roztoužení.
Duše má tesklivá
horečně toužívá,
lásko má nejvyšší,
po Tobě, po Tobě,
Ježíši!
Studnice živých vod,
žíznivý lidstva rod
vodíš, kde božský tok,
jak matka nabízíš
ňader bok.
Jak kalich květiny
otvíráš hlubiny,
lásky své zlatý pyl
včelám kde’s mystickým
utajil.
Jak vání zefíru
po hrudi vesmíru
neb moře hladinou,
začeříš duše mé
hlubinou.
31
Jak manna na poušti
tělo Tvé opouští
ráje práh, kde’s se skvěl,
měníš se zázrakem
v chleba běl.
Kladeš je v brázdy lích
do srdcí neplodných,
zaléváš milostí,
až luhem rozkvetnou
do ctností.
A vůně vlny jdou
hrudí jak zahradou;
v duše mé každý kout,
kéž mohou v každý stín
proniknout!
32
XVI.
Cesta vítězův.
Teď zkvetlo nebem tisíc lilií,
zahrady Boží neobsáhlé,
a nové zázrakem se rozvíjí
tak náhle, náhle;
ráj ztracený, kam není odtud cest,
kam chodí andělé z svých bílých Měst.
A ticho kolem zní jak hudba sfer,
již dálky do tajemna tlumí,
to archandělů křídel, zlatých per
let šumí, šumí,
a když se lilií svým křídlem tknou,
jak thuribula záři vydýchnou.
Už kvetou, kvetou do obzorů všech,
jich stříbrem zem je posypána
jak cesta vítězů, jenž půjdou v spěch
tu z rána, z rána
v průvodu andělů a každý bled
od bitvy příšerné, již s tělem sved’!
33
XVII.
Touha.
Jak by mělo srdce rozvít se,
v kalich rozevřít se prudce;
jeden paprslek jen nejvíce
milosti mé touhy muce!
Ať svou vůni může vydýchnout,
jež mu nitro rozepíná,
vyřinout jak balsamový proud
ku podnoží Tvého Syna.
Srdce moje to chce vzplát a růst
v zápal před oltářem Jeho,
rozdýchni je dechem božských úst
do květu Mu mystického.
Tolik dlouhých roků, toužných dní
čekalo tu sladkou chvíli,
až Ty zapláš do mé jeseni
slunce žárem tvůrčí síly.
Hle! se kladu zdrcen do Tvých cest,
kudy jas Tvůj božský snuje,
třebas já byl jenom suchý klest,
Tys žár, jenž květ vyčaruje.
34
XVIII.
Mě zadrž!
(Slov. básníku prof. J. V. Sládkovi.)
Mě zadrž přísně, nepouštěj mne více,
mě leká východ ze Tvých rajských bran,
Svým světlem zostři moje zřítelnice,
můj pohled nechať Tvým je podpírán.
Mé všecky smysly zastři – hříchů zdroje –
Své lásky žárem v hloub je vyžehni,
nech řinout v duši bílé světlo Svoje,
žhnout v kráse jako slunce polední.
Zrak mystický mé duše vroucně sesil,
ať snese přesladké Tvé zjevení,
zdus výkřik slávy, by se nepoděsil,
z bran nebes za Tebou jenž pramení.
Ať nejčistšími city duše vzhoří,
jež v nivách Tvých se pase, ovečka,
ji oblij slávou Svou, jak východ zoří
hor vrcholy i v stráni políčka.
Nech kanout milost Svou jak kapky rosy,
jež z rána svítí na všech lupenech,
ji obmyj, v ní-li smyslnosti cosi,
a vnes ji do věčnosti na Svých ramenech.
35
XIX.
Dobrý pastýř.
(Paní B. Štefanové, spisovatelce.)
Ach, dobrý pastýř!
po pláni vlní se stříbro jeho stád,
a v prostřed jejich vlnivého shonu,
tu, prostřed plný lásky zůstal stát,
ozářen světlem sladkých polotonů.
Bdí! Aby nezdřím’ chvílí unaven,
skráň opřel bledou věnce do trnoví;
tak u stáda bdí Svého v noc i den,
kol skrání vínek kvete purpurový.
Svou pastýřskou hůl zaryl Sobě v zem,
Své nohy přibil jedním hřebem na ni,
by nemohl se spasit útěkem,
by nemohl se vzdálit do skonání.
A ruce rozpial a je přibil též,
když klesaly a pohnutím se třásly,
jak jejich štít, jak spásy jejich věž,
by pokojně se kolem něho pásly.
36
A bílý bok Svůj pro ně otevřel,
zkad krve pramínek se dolů řine,
neb pastýři jich bylo v srdci žel
v té poušti bez cisterny, nehostinné.
A kol se vlní stříbro Jeho stád,
horečným světlem lásky oči hrají,
tak stojí dobrý pastýř dosavad
u cest, jež k věčnosti se protínají.
37
XX.
Ecclesia.
(J. Exc. Th. Dr. Jos. Doubravovi, biskupu králové-
hradeckému, památkou na den 10. října 1909.)
Buď zdráva, Matko vznešená, buď zdráva!
Tvé dítě jsem, Tys víc, má Královna!
Tvá přes tisíciletí září sláva,
Tvá krása podmaňuje čarovná.
Ten purpur, na Tvých ramenou jenž skvěje,
je krví mučedníků napájen;
ach, staletí ta jaká epopeje,
v Tvé tělo psána místo v pergamen.
Tvé zápasy, když světa do areny
jsi vešla Galilejka chudičká,
když líté šelmy na tě vypuštěny;
vše imperia, ach, jak byla maličká!
38
Tys vyšla vítězkyně odtud v světy
a rostla’s, dříve zrno hořčičné,
v strom bájný, jehož ratolesti vsety
i v poušť, kam zašla’s v touze zimničné.
Jak rozekvetly liliové sady
tu nejlepších Tvých dětí, asketů,
již rozezněli modlitbami všady
skal skrýše, pusté břehy moře tu.
Tvůj úsměv v lidstva strasti nesl záři
a v rány jeho balsámem se lil;
Tvůj Kristus, zápal svatý na oltáři,
vše národy v Tvé lokte shromáždil.
A byla’s Matkou, jaké nemá země,
vždy odhodlanou každé k oběti,
jak poklad nebes chráníc dítek jemně,
Ty dovedla jsi na smrt trpěti.
Tvé jizvy skvoucí na Tvém božském těle,
jež neseš, Kristus jak svá stigmata,
kdo sečte! a přec svého nepřítele
v klín vineš stejně, Matka dojatá!
Tvůj meč, jímž dobýváš si říší,
je láska světem dříve neznaná;
a když Tě v posměch trhají s Tvých výší,
jest odpouštět Tvá sladká obrana.
39
Tou láskou nebes zem jsi zapálila,
jež pluje vesmírem, loď zářící;
vše srdce kouzlem víry’s opojila,
vše dálky k poslední až hranici.
Na skále Petrově trůn Tvůj se zvedá,
Tvá koruna se týčí v ohně hvězd;
Tvé říše konce zrak náš nedohlédá,
Tvé žezlo, které třímáš, věčné jest.
Ať rostou pronásledování lítá,
v Tvůj purpur nenávist tká zlatou nit,
co dítek ctnost mu perly jasné vplítá,
bys Královnou se mohla VečnemVěčnem skvít.
40
XXI.
V života vedru.
V života vedru rád se zastavuji,
svým stálým bojem k smrti zemdlený,
u této studny; ach, jak osvěžují
mystické její svaté prameny.
Horečné rty k ní tisknu vášnivěji
než v lásky smyslné všech polibcích,
ó, takou láskou, vím, se nerozchvějí
milenci v prvních žárech nejčistších.
Jak poutník u ní sladce odpočinu,
o kraje purpurné skráň opru rád,
jak o hruď matky v jejím sladkém klínu,
kde mohou naděje mé rozkvétat.
Cíl daleký zde mé je touze bližší,
svůj večer vidí v rudých růžích kvést,
jak svátku v svatvečer zpěv zvonů slyší,
jež vyzvánějí z mystických Tvých Měst.
41
XXII.
Muka lásky.
Mé srdce mučí láska – sladký kat,
cítím ji bytost všecku pronikat;
mým mluví pohledem jak slitování,
a v stisku ruk mou vroucně hřeje dlaní,
a mezi bídnými své bratry shání.
Je svatá, vím; má pomazání své
ran nejsvětějších božské od krve,
má od ní plameny své horoucnosti,
svou něhu, která nemá nikdy dosti
se rozplýtvati ve své toužebnosti.
A roste víc, čím víc se dává jen,
jak zdravý strom, jenž z jara oklestěn;
toť zákon její, balsamem se líti
v ty rány, jež se v těle bratři nítí,
jak břízy kmen své srdce otevřiti.
42
Na cesty vede mě, jež tvrdé jsou,
kde květy nevinnosti nerostou,
kde hořce voní bídy zlořečení,
hřích rdousí, zrozeno co ještě není,
kde rozkoší jest jenom zapomnění.
Tam světla svého bílý paprsk vnést,
dát pršet jej jak žhavý duše křest,
v mdlých očích, než se ve sloup zvrátí,
naděje odraz sladký vyvolati
a touhám mrtvým znova život dáti.
Stín smutku, který na všem leží tu,
prozářit vlídným jasem soucitu,
sen mladosti vnést, jako za večera
v síň temnou lampu, vždycky, dnes jak včera,
a úsměv vyčarovat z dětství šera.
Ten úsměv víry, jenž jest nejsladší,
jenž za hrob do věčnosti dostačí,
most zlatý divem odtud k nebi klene,
po němž jdou zraky na vždy vyjasněné
v království synům Božím otevřené.
43
XXIII.
Pod tíží bázně...
Pod tíží bázně když jsem se ve prach shýbal,
když na mých rtech se úzkosti výkřik chvěl,
Tys ke mně skrytě blížil se, pot můj líbal
a podával číš těchy, jak archanděl;
pod noci hvězdným vějířem na má muka
paprsky dštila stříbrné Tvoje ruka.
Tak učil jsem se milovat Tebe z všeho
tou láskou božskou, v srdci jež na dně tkví,
jež studnicí je pramene milostného
a ráje ztraceného kdys dědictví.
V ní sladké chvíle trávím a vytržení,
budoucích plesů věčnosti zpřítomnění.
44
Jsem žárliv na trn, jenž se Ti vbodá v skráně
a krví Tvojí slavnostně zahoří,
na rány hřebů, jež se Ti vbodly v dlaně
a v bílé nohy pod rukou netvoří;
na kopí, které v ňader Tvých úběl sjelo,
vod živých lidstvu studnici otevřelo.
Ó chtěl bych v touze rány Tvé přičarovat
do těla svého, vbíti je v každý úd,
nad bolest Tvoji více nic nemilovat,
Tvým smutkem zastřít život svůj odevšud;
Tvou žlučí hořkou promísit kalich žití,
však láskou Tvou jak růžemi ověnčiti.
45
XIV.
Píseň.
Kde Ty nejsi, Bože můj,
hořkost kypí zmarem,
ó jen Ty se nevzdaluj,
život můj Tvým darem,
obětí Tvou, přijmeš-li ji,
kterou láska k Tobě spijí,
v srdci tkví, v srdci tkví
Tvoje sladké království.
Kdo se v Tebe pohříží,
rozzáříš mu nitro;
jen v Tvém svatém poblíží
dní se moje jitro.
Ty jsi osou mého světa,
sluncem Ty jsi mého léta,
tisíc hvězd, tisíc hvězd
rozsvěcuješ do mých cest.
46
Kdo se Tebou opojí,
kdo se Tebou sytí,
nebem jen se spokojí,
světu nelze žíti.
Duše jeho touhou vadne,
pro žár její vše tu chladné,
Tys jí vše, Tys jí vše,
miluje Tě nejvýše.
Bolest ať si pustoší
líchy žití mého,
Tys mi vzácnou rozkoší
ráje ztraceného.
Stromu jeho sladké plody,
Tvá krev, tělo, naše hody,
poutí tou, poutí tou,
jež jde, Kriste, za Tebou.
Rychle leťte moje dny,
rychle do soumraku,
můj cíl je tak závratný,
s země do oblaků;
tam má duše ve snách bloudí,
odtud smutek v ni se loudí;
nedej mi, nedej mi
dlouho toužit na zemi!
47
XXV.
Ty víš!
Ty, Pane, víš, co hloub v mém ňadru hárá,
Ty znáš mé zápasy, mou pochybnost,
Ty víš, jak příval lítosti mé vzrost’;
přec slyším hlas, jenž minulost mou kárá.
Roub milosti, ach, ještě nesjel ve mě
a nedotkl se divem mého pně,
ač touha má Tě vzývá bolestně
rty vyprahlými, jež se modlí němě.
Jdou dni a duše teskná neokřívá
tou vláhou, jež se prýští z rudých ran
jak balsám zázračný, jenž vyvolán
zázrakem lásky pro vše choré splývá.
Jak třesou se mé ruce v křeči spiaty
u nohou kříže, kde jsi mřel,
kde náruč Svou jsi vroucně otevřel,
Svou lásky mukou na kříž rozepiatý.
48
I mojí tmou Tvé rány rudě svítí
a nezhasly nad mojí bařinou,
když slzy z očí mých se vyřinou,
v nich záblesk ran Tvých sladký též se chytí.
Ó dej, ať moje předsevzetí skrytá
výš rozrostou se po křížovém pni
a k srdci Svému po nich pozvedni
mou mdlobu, jež se kříže Tvého chytá.
49
XXVI.
Hlas.
Hlas líbezný mě volal,
v poušť života zněl;
a já jsem neodolal,
jat za ním jsem šel.
Jak vůně vlál mi sladce
kdes z tajemných niv,
jak pel mi v srdce klad’ se,
nad lilií div.
Blesk čarovný šleh’ ve mě,
můj roztříštil svor
a vůli sklonil jemně,
můj přemoha vzdor.
JakobychJako bych slepec z dávna
teď prohlédl v žas;
ó chvíle nad vše slavná,
tak vzešla’s mi v ráz!
50
Jako bych procit’ ze sna,
jenž utýral mne,
vše jas je, hudba plesná,
ráj, v květech když žhne.
Vše jako rosou zmyto
a bělostí skví;
let zašlých je mi líto,
stín, v duši jenž tkví.
Hlas líbezný mi volá
v poušť života, slyš!
plam srdce mého zdola
zved’ za ním se výš.
51
XXVII.
V šeru chrámu.
Jak miluji šer chrámů plný taje,
mystické moře, jež se k Věčnu pne!
oh, za ním, za ním vytoužené kraje,
v zář sluncí ponořené, rozkošné.
Tam ostrov rajský, zpívající zdroje,
v tom tichu slyším odraz jejich ech,
po jejich březích andělů jdou voje,
pel stříbrný hvězd plá jim na křídlech.
Jdou sbory světců v sněhobílých stolách,
tvář snivou aureola obstírá,
krev nesou mučedníci ve fiolách,
jež z otevřených srdcí vyvírá.
Na zlatých harfách prorokové hrají,
nadšení svaté chví strun vibrací,
a panicové lilje prostírají
v před beránkovi, který krvácí.
52
Sbor neviňátek písně sladké pějí,
jež nedovede po nich nikdo pět,
a dveřmi tabernaklu procházejí
jak branou slávy ve mystický svět.
Na jiném břehu stojím roztoužený,
před sebou moře zírám záplavu,
ó chtěl bych vzývat nejsladšími jmény,
však žádná loď tu není v přístavu.
Mé srdce chřadne touhy vysílením,
jak slunce tropické je láska žhne,
a úzkost roste každým okamžením,
zda z dálky plující loď zahlédne.
A nevzdaluji se, ať večer, ráno,
všem vydán ve pospasy nesnázím,
jak poutník všecko maje přichystáno,
a s první lodí v dál tu odrazím.
53
XXVIII.
Prosba.
Buď mojí kotvou, buď!
loď moje tak se zmítá;
děs rozchvívá mi hruď,
jsou úskalí kol skrytá.
Vše bouří kolem mne,
vod pěna v tvář mi stříká;
dlaň má se k Tobě pne,
jest úzkost převeliká.
Vše nebe skryto tmou,
břeh země v dál se ztratil;
ó hledám ruku Tvou,
bych k Tobě zpět se vrátil.
Teď cítím teprve,
čím dřív jsem zhrdal v pýše,
jak sladké srdce Tvé,
kde sníval jsem tak tiše,
54
než osten žádosti
mě v moře světa zlákal;
jak rád bych v lítosti
k Tvým nohám klek’ a plakal.
Mě divý vášně hlod
svým děsným vírem honí,
ó buď můj lodivod,
v mou loď, ó sestup do ní!
Dlaň vztáhni nad vody
a utiš bouře vřavu,
dej, v záři pohody
ať vpluje do přístavu!
55
XXIX.
Renaissance.
(Slov. mistru, prof. Jar. Vrchlickému.)
Dech Boží vane přes mé pláně,
to hnutí cítím v hlubinách,
já poddávám se odhodlaně
a bez výkřiku, jako v snách.
Proud světla hrne se tam ve tmy,
jež dlouho vládly nade mnou,
a blankyt mystický zas zved’ mi
s tou nádherou vší tajemnou.
A nivy duše květů krásou
hned do dáli se prostřely,
a pole její těhotná jsou
k žni budoucí; ach, přijde-li!
I slunce vrátilo svou záři
mým dnům, jichž řada v letu jde,
v mé noci luna s bledou tváří
s hvězd tisíci se zjevuje.
A s duše jak by odhaloval
kdos obraz zapomenutý,
a krásou, již jsem podceňoval,
ó jak jsem nyní pohnutý!
56
XXX.
Jsi píseň
Jsi píseň, po níž duši lačně vzpínám,
jí naslouchám do dálek tušených jen,
a nevím, zda pravda je, pouhý či sen –
však melodie nikdy nevzpomínám.
Keř liliový zkveteš před očima,
pel stříbra se po květech plameny vzňal;
však duch můj když nad ním tu v úžasu stál,
kdos do zahrad jej bájných odenímá.
Jak číše zlatá vynoříš se skvoucí,
jež révou se ze srdce hlubin Tvých rdí;
však rtové mí žhavě když nahnou se k ní,
v taj rozplýváš se duši nevidoucí.
Jen hlava trním zraněná, když v snění
se zjevíš mi s bolesti pohledem Svým,
s tím čelem kol do krve rozbrázděným
a na rtech siných slova uděšení,
tu zůstáváš v dny, noci v duše hloubi
a slzy Své krvavé splývati dáš,
a srdce mé třesoucí neodmítáš,
když v něm se Tvoje krev s mou krví snoubí.
57
XXXI.
Víc trpět!
Po trnech k Tvému kříži blíž,
tu cestu jak bych dávno znal;
ach, vědět, že se přidružíš,
že půjdeš se mnou v jeho dál!
Že se mnou shalíš tělo v cár,
své nohy svaté zkrvit dáš,
ret smočíš žluče ve pohár,
a dlaň svou hřebem zprobodáš!
Korunu vtiskneš z trní v skráň,
dáš zlobě posmívat se též;
jak kdysi za nás v lásky daň
Své srdce sladké otevřeš! –
Ach, necítím juž, co ran mám,
jež zasazuje život mi;
jak v mém bys těle trpěl sám,
je zachyť svými dlaněmi.
58
Své čisté tělo jak bys v cíl
mým mukám ve mně vystavěl,
a vytrpěné teprv přesadil
jak růže, bych se vítěz skvěl.
Tak s Tebou v prostřed bolestí
jak martyr mohu v ples se dát,
ždát milenci jak po štěstí
víc trpět! nežli umírat.
59
XXXII.
Píseň.
Nad to srdce nejsvětější
co bych vroucněj’ miloval?
nad statky je nejvzácnější,
život rád bych za ně dal.
Nad to srdce není dáno
v šírém světě lidstvu nic,
co být může milováno,
a co může blažit víc.
Nad to srdce, které nezná
nežli zmírat v oběti,
krví hořet, záře hvězdná,
spásou v naše prokletí.
Ježto v žáru milování
zůstalo nám dokořán,
když se na Kalvarské stráni
otevřelo v nachu bran
v božském těle na kříž vbitém
jako svatý asyl všem,
kdo by chtěli v boji lítém
v posled zachránit se v něm.
60
Ó jak vábí krásou svojí,
jakou něhou umí vzplát!
zřím, jak včely, duše v roji
mystický úl oblétat.
Jedny v cudném roznícení
rozkoš věčna ždají pít,
jiné, že jim spásy není
než tou branou lásky jít.
Nebo v jeho božském žáru
vše se divem promění:
kdo sem vstoupá, dítě zmaru,
vyjde nebes stvoření.
A kdo čist se v touze noří
v božské jeho prameny,
jako slunce slávou vzhoří,
vzlétne fenix plamenný...
Až svou skončím dráhu danou,
smutné země smutný host,
Kriste sladký, touto branou
dej mi jíti na věčnost!
61
XXXIII.
Vise.
Když duch se zastaví
v myšlenkách nad vírem žití,
v němž malým atomem
s tisíci stejně se cítí,
mně zdá se lavinou
lidstvo být, divý let
jež v propast řítí se,
šine se po kraj v před.
Je pohled nezděsí,
kráter kde strašlivý zívá,
jak brána pekelná,
hrůzy jež bez konce skrývá,
kde požár stěny vše
halí v svůj dravý nach,
zkad stoupá nocí, dnem
Sodomy sirný pach.
62
Kde, na dně moře jak,
v hlubinách rozlezlí v srázy
se svíjí v kotoučích
hnusní a strašliví plazi;
jich jedy špinavou
pěnou se srážejí
a stále točí se,
trysknou výš v peřeji.
Nad výhní děsivou,
nad hrůzy pekelnou strží
čís ruka mateřsky
měkká nás na chvíli drží.
A zděšen visí tou,
ve srdce soukromí
se chvěji, zda-li nás
udrží – svědomí.
63
XXXIV.
Zjevení.
(Vsd. Andreji Hlinkovi, martyru slovenskému.)
Noc melancholická je, pohádková!
hvězd světla ztratila se černou tmou;
na všecka rozpomínáš sladká slova,
po štěstí zmizelém se ňadra dmou.
A na všem smutek leží, kletba stará,
sten lidstva slyšíš ze snů horečných;
neb bolest jako ironie jara
vše rány rudě rozpukala v nich.
I bolest tvoje, která stále doutná,
teď dechem cizím v tobě vzhořela
a srdce zakvílelo jako loutna,
jež zapomenuta kdes visela.
Pak náhle ztichne vše jak skonejšeno
a do tmy hvězdy záři protkají;
to božství soucitu jak neviděno
by chvělo se tu tiše po kraji.
V par cloně stříbrné jít Kristus zdá se
a žehnat do všech stran a chat;
mdlý láskou o kříž v poli podpírá se,
ten žal, že moh’ jen jednou umírat.
64
XXXV.
Liliím.
Mé bílé sestry, lilie,
ó buďte pozdraveny!
mně kouzlíte zjev Marie,
jež požehnaná nad vše ženy
a nebeská je lilie.
Mé bílé sestry, lilie!
Jest úběl váš tak skvoucí,
že divem v tvaru hostie
v něj odívá se Všemohoucí,
květ mystický když rozvije.
Mé bílé sestry, lilie!
Hle, vaše družky slaví
Pán, patře v šírém poli je,
nad Šalamouna zlatohlavy
a luzných barev orgie.
65
Mé bílé sestry, lilie!
Šat máte nevinnosti;
když v srdci Duch nám rozlije
proud mystický, jenž hříchu zhostí,
skví duše naše lilie.
Mé bílé sestry, lilie!
Až nesmrtelnost tělu
Pán vrátí, v krvi obmyje
je Beránkově do úbělu
a do svých zahrad štípí je,
vám rovné, sestry lilie!
66
XXXVI.
Magnifikat.
(B... D...)
Velebí duše má Hospodina
za sladký, bílý Tvůj něhy zjev,
v čelo Ti diadem nebe spíná,
nejčistší, nejkrasší z lidských děv.
Na kmeni Jesse Tys Božím divem
vyrostla netknuta v šerý věk
jako prut lotosu v šeru snivém,
pod nímž proud nečistý lidstva tek’.
V srdce Tvé z úbělu vásu skvoucí
milost tam line se s oblaků,
v srdce, jež vyvolil Všemohoucí
k novému tvůrčímu zázraku.
Duše Tvá hnízdečko sladké hýčká,
nejvyšší ze světa divů je,
bělostná nebes tam holubička,
Duch svatý touhy pln sstupuje.
67
Na prutu Jesse již poupě zkvétá,
posud je skryto Tvým pod srdcem,
po němžto vzdychala touha světa,
v němžto se obrodit měla zem.
Pod nohou Tobě teď tuchou chvěje,
blízko že splnění ráje sen,
Isaiův oblak že toužný zde je
a nebes rosou je naplněn.
Nazaret zahrádka Tvoje má být,
kde se ty rozvíjíš v zázrak již,
anděly nebes jenž bude vábit,
jak včely vzdechy všech shromáždíš.
Betlem však teprve květ Tvůj shledne
v tajemné zářící půlnoci,
z Tvého jenž lůna se božský zvedne,
vůni lít mystickou do srdcí.
Tajemný Davidův rajský štěpe,
s něhožto budeme život jíst,
srdce mé vášnivě Tobě tepe,
rozrůstej do věků do všech míst!
Pod svoji korunu, kde Tvá manna,
shromažď nás, prokletý Evin rod,
neb’s mezi ženami požehnaná
a věčně požehnaný Tvůj plod!
68
XXXVII.
Sine macula!
V zahradách Věčna kvetla’s od počátku,
než Stvořitelův sen se vtělil v látku
a z chaotické hmoty vyvřel svět;
než Tvoje vůně na zem sestoupila,
juž tvůrčí Jeho myšlénka z ní pila
a práhla tajemná se rozvíjet.
Než ruka Jeho lidstvo vyvolala,
Ty’s před Ním na okrsku země hrála
jak sluncí věčných zlatý paprslek;
když vlna hříchu poprvé se zvedla,
a spravodlnostspravedlnost s láskou válku vedla,
v Tvé snivé záři Jeho hněv juž měk’.
69
Tvá krása ruku Jeho zadržela,
když trestat vinu ze oblaků hřměla,
meč pomsty zdvihla žhavý jako krev;
a milost se rtů Jeho linula se,
když zřel Tě v cností nevýslovném jase,
a v smilování roztál blesků řev.
Ať bolestná noc do vesmíru lehla,
Ty’s bílou hvězdou časem do tmy šlehla,
praotců lidských utěšlivý sen;
Ty’s z dáli blížila se v země sféru,
jak blýskající úsvit v teskném šeru,
tak tisícletím, jak se blíží den.
Na ruce zoufanlivé, v sebe vťaté
Tvé skvoucí světlo řinulo se zlaté,
když kácela se v bezdno lidstva loď;
jen proroci Tvůj zásvit zachytili
v svých bolných ekstasích a ze vší síly
Tě volali a k Tobě lkali: „Pojď!“
Až láska Boží oblakem Tě snesla
jak rosu jiskřivou, jež v líchu klesla,
kde vládl kletbou starou lidstva rod;
bys byla mezi nebem zemí mostem,
Ty’s zazářila duhou ku výsostem,
jak po potopě kdysi z lůna vod.
70
Ty’s byla toužnou ratolestí světu,
již holubice snesla v tichém letu
jak zvěst, že Bůh se lásce zase vzdá;
a zaštípena do lidského kmene,
jež božskou mízu v svadlé větve vžene
a divem mystickým zas rozkvést dá.
Pak k nebi zdvih’ Tě v zlatém slávy voze
jak hvězdu zářivou zpět ku obloze,
jíž nezakalil nikdy hříchu dech;
jak zlatý svícen ve svatyni Jeho
bys plála v středu nebe zázračného
a vůní balsamnou žhla v Jeho snech.
My z hloubi temna zříme Tvoji krásu,
nás jímá čarovná a v svatém žasu
nám touhou žhavou zapaluje krev;
Immaculata! Hle, my děti Tvoje!
nás přijmi svého Krista valné voje,
pod nestřísněnou Svoji korouhev!
71
XXXVIII.
Královně sv. růžence.
O rozvíjejte se, vy bílé růže!
sníh pelu z hlubin zdvihněte, ať hoří!
jen v prvním poupat rozpuku on může
se rovnat srdci, kam se Božství noří,
jež cudnost svou jak nedotčené lůže
vstříc jemu divem rozestřelo:
zde Slovo učiněno Tělo;
ó rozvíjejte se, vy bílé růže!
Ach, zarděte se, krví zarděte se!
vy růže rudé, cévy rozetněte,
ať tryská nach, dští purpur, co květ snese,
tož pro bolest tu žhavou, jež ji hněte,
tu pod křížem jež ve křečích se třese?!
ač v boku není rudé stopy,
tkví v hloubi Longinovo kopí;
ach, zarděte se, krví zarděte se!
72
Již vzplaňte zlatem jako slunce dcery,
ó růže zlaté nadnebeské slávy!
žhne z vás jak z výhně paprsk tisícerý;
neb Ona, korunu hvězd kolem hlavy,
výš vstoupá jasná nad údol náš šerý,
sta sluncí pod nohou Jí svítí:
hle, Královna, hle, Naděj žití!
Ó vzplaňte, růže, vzplaňte, slunce dcery!
Poslání básníkovo:
Vás, bílé růže, kladu k nohám její,
ať krvavé Jí na srdci se rdějí;
a zlaté růže smím Ti na skráň vstavit?
svou královnu kdys věčně blahoslavit?!
73
XXXIX.
Litanie loretánská.
Ó matko Boží, v království jež vládneš světla,
oroduj za nás!
Ó holubice míru, jež jsi na zem slétla,
oroduj za nás!
Ty záři východní a skvoucí hvězdo jitra,
oroduj za nás!
Ó pomocnice křesťanů vždy dnes i zítra,
oroduj za nás!
My tonem bez vesla, loď v bludném víru vratká,
oroduj za nás!
Ó Věčna majáku, kde kyne spása sladká,
oroduj za nás!
Zde vyhnanci jsme, bolest stíhá naše paty,
oroduj za nás!
Tys cíl náš blahý, královský ó dome zlatý,
oroduj za nás!
74
Krok každý nepřítel nám závistivě střeží,
oroduj za nás!
Kam skrýt se nemáme, ó Davidova věži,
oroduj za nás!
Jak třtina vůle jest, ó silný prute Jesse,
oroduj za nás!
Ó holi Aronova, květ a plod jež nese,
oroduj za nás!
Dech hříchu omamný když vábí ve své lůže,
oroduj za nás!
Svou vůni v hruď nám vylej, mystická ó růže,
oroduj za nás!
Až přijde hořká smrt a noc se v smutku schýlí,
oroduj za nás!
Svou září stříbrnou vzplaň, měsíci ó bílý,
oroduj za nás!
Až z těla vyjdem, z korábu jak Noe, plaše,
oroduj za nás!
V Tvých rukou váhy jdou, ó útočiště naše,
oroduj za nás!
Jsme děti Tvé a v Tvoje ruce kladem sebe,
oroduj za nás!
neb Ty jsi nebes práh a Ty jsi brána nebe,
oroduj za nás!
75
XL.
Dítě.
(M... D...)
Ó noci tajemná, tys vlnou byla,
jež na svých loktech měkkých přetajemně
sem jeslí kolébku jsi připlavila,
tož od věčnosti prahů k břehům země.
Hle, děcka nad ložem, jež bez vší moci
spí skolébáno vůní schnoucí trávy,
vše slunce vylila ti do půlnoci
svou záři jako sopky kráter žhavý.
Po hvězd tvých řebříku Bůh sstoupil na zem,
Svou velkou pokoru Svým dětstvím líče,
na prutu Isaie on vzpučel rázem,
hle, Vykupitel, z kmene Judy lvíče.
76
Když proroků již není, mluví dítě,
kdo vzepiali šíj proti Bohu svému,
On vede vlídně, bídu jejich cítě,
Svou hvězdou zlatou k jeslím do Betlemu.
Kdo lásce této odolá, jež v jeslích září
svou něhou sladkou, v níž hněv Boží roztál;
tou děcka ručkou pouto kletby zmaří,
ráj vrátí člověku, by slibu dostál.
Kdo ještě ve vzdoru svou zvedne hlavu,
kdo u jeslí by znova pochyboval,
kdo více učinil, kdo z tvorů davu
než Bůh víc bědné lidstvo pomiloval.
Přes ztuhlé prsy mudrců a kmetů
jdou vlny pohnutí, jež taví ledy,
jich touhy mladé, ideál jich vznětu
zde naplněn jest přece naposledy.
Zde východ jest, zkad člověk musí růsti,
zde moře tajemného obrození,
sem vběhne život náš jak řeka v ústí,
zde prazdroj lásky jest a vykoupení.
Zde svět, jenž plný zoufalství se stmívá,
zas na výsluní naděje své vpluje,
a čelo skloněné, jež bídy pot zde smývá,
zas v blaha oddechu se pozdvihuje.
77
Bez kletby vezme člověk teď kleč pluhu,
jej zaboří v zem, žní juž tryskající,
a mudrc bádat bude v hvězdném kruhu,
bez skepse závoj snímat s pravdy lící.
A žezlo králů zlomeno je v půli,
v jich purpur žebráci své halí cáry,
krok vrátí asketi, v klín žen se stulí,
své vášně změnivše na čisté žáry.
Ó noci! buď tvé lůno požehnáno,
ó matko, která Zoru počala jsi,
neb Sluncem, kterým vzchází lidstvu ráno,
jest úsměv dítěte, jež v jeslích hrá si.
78
XLI.
Panně Montserratské.
1.
Tvé líčko snědé měkký aksamit,
jak macošky květ tmí se nesetřený;
Tvé oči studánky dvě, zacloněny
dvé loubím řas, kam noc se chodí skrýt.
A po Tvých skráních cítím vonný jít
dech katalonskou růží prosycený,
jenž s větry ovívá ty skalné stěny,
kam trůn Svůj s nebe spěla’s postavit.
Ó, Montserratu Paní, v snů mých směsi,
jež planeš sluncem žhavých azurů,
své všecky písně duše má Ti věsí
sem, na šíj něžnou, jako perel skvosty,
jak mandloňů květ dítě, lasturu
jak cestou dalekou mdlý poutník prostý.
79
2.
Trůn z ebenu, kde, kněžno, odpočíváš,
jak lodyha květ měkce Tebe nese,
lesk jeho temný do běla se třese.
Ó, jaký žár v mou duši smutnou vlíváš!
Šat smutečný s ní vlídně odekrýváš;
tak, den když s jezu hor v kraj rozleje se,
vše svítí, hoří, sálá v jednom plese.
Ó, v jaký den mou duši rozjasníváš!
Hle, s lilie, již dětská ruka drží,
sem bílá vůně řine, těžký proud,
kéž duše mojí rány jsou jí strží,
kam splynou mystické ty její vlny;
ať myšlenek smí plachty rozepnout
a veplouti v kraj Věčna tajuplný!
3.
Proud snění řine se už v tichém toku
mé duše břehy a se v hloubi tratí,
kde jako odlesk výsostí, ó Máti,
Tvůj obraz plá vstříc zdivenému oku.
A láskou roztoužen Ti zpívám sloku
svých písní nejsladší, jak cit mě chvátí;
kéž v proudu snů těch rozkošných se ztratí
proud hořkých dnů mých budoucích a roků.
80
Tak vytržen až rajským ku závratím,
rád dluh svůj velký zbytkem žití splatím,
v svůj sestupuje bez lítosti hrob;
co za Tebou duch rozpne křídla obě,
od hvězdy k hvězdě dál se nesa k Tobě
jak po šlépějích zlatých Tvojich stop.
81
XLII.
Má pout.
Je cesta dlouhá, dlouhá k Tobě,
tak bez konce se prostírá;
dni, průvodčí mí, dál vždy kynou,
kde obzor v hloub se rozvírá.
Kraj života, jak je mi všední!
mně jiný touha zrcadlí,
jak fata morgana se snáší
a okřidluje krok můj mdlý.
Ten bájný kraj a pohádkový,
snů opředený půvaby,
mou zajal všechnu chorou duši,
křik vášní víc jí nesvábí.
Kde svaté Město neobsáhlé
se zdvihá v prostřed Věčnosti,
a ze safíru blankyt nad ním
se skvěje jeho jasností.
82
Zdi mramorové jeho hradby
žhnou jako alabastru běl,
jsou brány jeho démantové,
ty, Beránek jež otevřel.
Den v něm se nikdy nezastaví,
a květy neznají než jar,
a na všem nesmrtelnosti tkví
neznámý zemi, luzný čar.
Tam nesejde už úsměv s lící,
plá smutkem navždy netknutý;
kdo předěšeni smrtí vešli,
bol sen je zapomenutý.
Všech srdcí tluk je symfonií,
jež zní tam Věčnem líbezná,
a láska čistá je tu plesem,
jak nikdo dříve nepozná. – –
Je cesta dlouhá k Tobě, Pane!
má duše k Věčnu dlouze zrá;
kde krok můj mdlobou podlomí se,
Tvá milost ať jej podpírá!
83
XLIII.
Ó snít mě nech!
Má duše cítí blízkost Tvoji sladkou,
tu svatyni jsi vůní Svojí provál,
mše mystický květ na chvíli když krátkou
se v rukou kněze vzhůru pozdvihoval;
Tys byl zde v tlumu archandělů všech,
tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.
Jak echo vzdálené, ach, ještě zní tu
jich křídel zlatých harmonické zvuky,
harf čarovných jak by se kdesi v skrytu
teď dotkly neviditelné čís bílé ruky.
Tys byl zde v tlumu archandělů všech,
tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.
84
Jsou stěny ještě září vyzlaceny,
jež z Tebe line v nekonečném jase,
jak šat Tvůj, hvězdami jenž zarosený,
tu všude kolem ještě zachvívá se.
Tys byl zde v tlumu archandělů všech,
tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.
Jest dosud svatyně vše vůní prosycena
tou vůní milosti, jež řine v taji
do srdcí, kteráž cestou přepadena,
zde po ní horečně a vroucně lkají.
Tys byl zde v tlumu archandělů všech,
tu na Svých šlépějích ó snít mě nech.
Ó snít mě nech o synu navráceném,
jejž slast i bolest drtí převeliká,
před domem Otce klečím s pláče stenem,
ta milost brány jeho odemyká.
Tys byl tu v tlumu archandělů všech,
z Svých šlépějí tu milost vzejít nech!
85
XLIV.
Já přišel.
Já přišel do mystických Tvojich zahrad
tu nejkrasší, tu nejsladší, ach, píseň svou
na strunách srdce svého Tobě zahrát.
Své tajemství Tys odkryl přede mnou,
paprskům milosti Své dal jsi padat
na cestu bloudícímu ve tmách ztracenou.
Mou úrodu když viděl’s vedrem svadat,
Tys oblak deštěm těhotný tam zved’,
dal’s mannu, lačného když’s viděl strádat.
Když zmíral jsem v ran krvi chor a bled,
Tys cestou vlídně šel jak Samaritán,
lil balsám v rány, vínem vlažil ret
a v nocích těžkých horečkou když zmítán,
Tys u mne stál a soucit v očích hrál,
Tys neodcházel nikým neuvítán,
až v hrudi studené tam oheň vzplál,
jímž duše má teď ve plamenech hýří,
až v květech purpurných můj život stál.
86
Má píseň jde i věčnosti Tvé šíří,
v ní láska moje stříbrný jak zvuk,
hle, v tonech serafinských žhavě víří.
Chce věnec nevadnoucí ze Tvých ruk,
chce v paprscích se slunit ze Tvých očí,
je touhou trýzněna a plna sladkých muk.
Kam jdeš, se dětsky za tebou hned točí,
však silna je, že svět jí věčně nezotročí!
[87]
XLV.
V Tvém příchodu!
Ach, po Tvém příchodu, ať v hrůze, toužím,
svých dnů běh modlitbou svou neprodloužím;
ať hříchů prach leh’ těžce na list květů,
jež rostly na záhonech mého života,
žeň chudá pro soud se Tvých božských retů.
Mé duše křídla volna jsou, pout tíže
juž spadla s nich, jež k zemi všecko víže,
s mých zraků osleplých tmy děsná clona;
já prohlédl v Tvých zázrak bílých Měst,
svou rozkoší svět už mne nepřekoná.
Na zašlé sny juž bez lítosti shlédám,
jich kalich ke zprahlým rtům nepozvedám,
a za hrob nachýlen v ty dálky věčna
zrak třeštím vytržením – po cestě,
jíž blížíš se v Své slávě z Nekonečna.
88
Tvých skvoucích vojů pochod triumfálný
prach sluncí zlatý zvířil v oblak valný,
v něm zahalen jdeš vítěz v zlatohlavu
tou cestou milionů věků všech,
jež zašly a jež přijdou ještě v davu.
Blesk, v ohnivém Ty spěješ voze prudce,
královské žezlo v probodené ruce,
jdeš na žeň svou a svou na vinici,
úrodu svoji sebrat srpy žhavými
a plevu její pálit na hranici.
Čím bude, srdce moje nechvěje se,
Tvůj ortel jak meč ostrý klidně snese,
neb touha duše bude nasycena:
ať slovem Tvým v hloub pekla prokleta,
Tvým pohledem však z muky vykoupena.
89
XLVI.
Moje srdce.
Moje srdce Tvoje vása,
v ní Ty sladký květ;
moje duše Tebou stůně,
neopusť jí hned.
Opojena Tvojí vůní
po Tobě se pne;
láska Tvoje proniká ji
víc den ode dne.
Zapomněla rozkoší všech
bázní tesklivá;
v bílé roucho milosti Tvé
jen se odívá.
Samotářka ve svém těle,
vzpomínkou se chví
na Tvé, Kriste, liliové
věčné království.
90
Umdlena je řadou roků,
dni jsou tíhou též;
po břehu se dívá věčném,
kde Ty panuješ.
Naslouchá v dál, zda tím tichem
hlas Tvůj sladce vzní;
a vše bolesti Tvé jsou jí
posli líbezní.
91
XLVII.
Zvony.
Z dálky slyším, slyším: zvony znějí;
je to jako ve snu líbezném,
jejich hlasy, nevím, co mi chtějí,
ale všecko bolí v srdci mém.
Staré rány ve mně otvírají,
ne tak rány jako ztráty mé;
klenotnice, v nížto krásou hrají
skvosty, které pozdě ceníme.
Jak to jihne v mlhách vzpomínání,
obraz za obrazem vystoupí;
chtěl bych vykoupit je krve daní,
za každým mé srdce zaoupí.
Chtěl bych ruku vztáhnout, zadržet je,
co by přebolelo srdce jen,
ale mizí mlhy do závěje,
a já vidím přelud, je to sen.
92
Za nimi mne touha zachvacuje,
břímě Sisyfovo dál je žít;
chtěl bych v propast, která věčnem sluje,
vrhnout se, v jich stín se proměnit.
Z dálky slyším, slyším, zvony zní to,
pro mé srdce hlasy andělů;
ó mé dětství svaté, jak mi líto,
a jak toužím po tvém úbělu!
Ozdobit se tvými liliemi,
lampu nevinnosti planoucí,
v dálku odvanout tou smutnou zemí
jak to Ave zvonů tichnoucí.
93
XLVIII.
Andělu strážci!
Můj stín jsi! Tys však liliově bílý,
plá tobě v zraku tajemná zář hvězd
a peruť tvá, jež nade mnou se chýlí,
má vlání snu, jenž zapomenut jest.
Je cesta žití mého bez vší chlouby
a tesklivá je řadou hořkých let,
Ty však jsi strom, jenž alejí ji vroubí
a před nohy mé střásá vlídně květ.
A prázdných do obzorů něžným čarem
mi kouzlíš snů mých fata morganu,
jež kvete pohádkovým ještě jarem,
s tou drahou vírou, že jí dosáhnu.
V mých myšlenek svět vcházíš tiše,
jak do prismatu slunce paprsek,
je pozdvihuješ do mystické výše,
by rozzářil v nich nevinnosti vděk.
94
Tvůj úsměv rosou do mé duše prýští
a sytí lačnou, přetajemný chléb;
Tys plamen svatý na mém obětišti,
Tvé „Amen“ křídlo jest mých modliteb.
Jak vojska zdvihnou-li se pokušení,
Tys štít, jenž nepřátel meč láme v dví; –
však pro smrti mé hořké okamžení
Ty chováš nejsladší své tajemství!
[95]
XLIX.
Tak náhle!
Tak náhle se rozjasní v hrudi!
zář tajemná – nevím zkad,
a úsměv se v nitru mém budí;
můj život je bez záhad!
Tak prosté to tajemství žití
a poslední, sladký cíl!
ach, v úžasu srdce mé cítí,
teď že se mi přiblížil.
Je všecko tak slavnostní ve mně,
jak dlouho kdo býval chor,
když navrácen životu země,
smí v slunce zas ztápět zor.
96
Tak dětsky vše radostně vnímám
jak pohádku s milých úst;
a láskou jak ohněm se vznímám,
a v ňadrech chce srdce růst.
Chtěl šíro bych rozestřít rámě
tam Komusi vroucně vstříc,
jenž z Tajemna dívá se na mě
a ve sluncích tají líc.
Chce zvednout mě od země výše,
kde mystický strojí hod
pro knížata sladké své říše
a vyhnanců lidský rod.
97
L.
Jak nikdy dřív!
(Příteli básníku Ad. Černému.)
Ač nezřím Tebe, tuším blízko Tě, blíž,
čís ruce bílé, mateřsky měkké,
s mé duše zvedají tíž,
jí připínají stříbrná křídla
a vábí ji výš,
a odkrývají tajemná zřídla,
v nichž Ty jak zázrakem zrcadlíš.
Je tolik záře všude, sváteční klid
a všecko nitro prostřeno bíle,
kdos měl by v triumfu vjít,
vše v sladkém čeká strnutí dlouze,
až začne roh znít,
a jazyk mé se rozváže touze,
jež chce Tě jásotem pozdravit.
98
Vše přešlo již, co život stínilo mrak,
mé duše blankyt azurem plane,
vše zapomenuto tak,
má bolest, smutek, nenávist všecka,
a čist je můj zrak
jak právě narozeného děcka,
a k Tobě zvedá se nad oblak.
Dech vůně vzácné vane s neznámých niv
a prosycuje balsámem duši,
kdos jiný ve mně je živ,
Ty sám tak liliový a skvělý
a činíš ten div,
že rozkoš je mi, život svůj celý
tak milovat Tě, jak nikdy dřív!
99
LI.
Teď!
Teď, Pane, přijď, ó sladký hosti!
vše již jsem vymýtil,
co děsilo Tě v minulosti,
vše v lítosti jsem smyl;
jsem připraven – ó přijď, můj hosti!
Ty chvíle mého osamění,
když’s v dálce prodléval,
to marné všecko opojení,
ten žití karneval,
ty chvíle mého osamění.
Ret řeřavěl a srdce žhnulo
všech vášní požárem,
mé nitro v hloubi vypráhnulo,
jak žhavým sluncem zem,
ret řeřavěl a slunce žhnulo.
100
Z mých snů se nebe vytratilo
s tím dětství tajemstvím,
mně o jiném se ráji snilo,
já zhrd’ Tvým královstvím,
z mých snů se nebe vytratilo.
Ty plameny, jež opájely
mé srdce v bouřích orgií,
a vůně, jež je sešílely,
ty nebyly z Tvých lilií,
ty plameny, jež opájely.
Však setba naše nevzcházela,
žně naše nikdy nezrály;
a sklonila se hrdá čela,
a touhy naše plakaly,
že setba naše nevzcházela.
Jak poušť leh’ život do obzorů,
kde zoufalství jen kroužil let;
mdlý cestou, lítost ve svém zoru,
já navrátil se k Tobě zpět,
když poušť leh’ život do obzorů.
Nah blížil jsem se k Tvému stanu,
cár byl můj sněhobílý šat;
však Ty jsi viděl žár, jak planu
Tě z celé duše milovat,
když blížil jsem se k Tvému stanu.
101
Tys anděly slal v bílé říze
a lázní svatou obmyl’s mne;
mě oděl’s v roucho rajské příze,
než vejdu v síně hostinné,
Tys anděly slal v bílé říze.
Teď čekám Tebe, sladký hosti,
ó nechtěj ještě zdráhat se;
ó přijdi ve vší velebnosti,
ať umru v hrůzy úžase,
však u Tvých nohou, sladký hosti!
102
LII.
Hymnus mrtvých.
(Svým drahým rodičům.)
Po hrobech vítr hrál si travinami,
od rovu k rovu měkce přeletěl;
tu kolem s mrtvými my byli sami
a v ticho země jejich hymnus zněl:
„Jak děcka ve kolébce v klínu země
v těch hrobích těla naše dřímají,
dech vesmíru je skolébává jemně
jak na vlnách, jež snivě šplounají.
My času neznáme, jak země zvykem,
a léta nad námi jdou jako sen
a duch náš jako křišťálovým víkem
svým rovem navršeným patří ven.
A pozoruje zem, jak zkvétá jarem,
jak lilje skví se, jak se růže rdí,
jak zrají klasy slunce žhavým žárem,
a v noc jak vycházejí souhvězdí.
103
Zpěv ptáků zpívajících na hnízd kraji
k nám řine utajeně v mrtvý sluch,
šum cypřišů, když kříže ovívají,
kde, symbol spásy, krvácí sám Bůh.
Když jeseň táhne krajem zasmušilá
a sbírá, jak jar relikvie, list,
když země, jakoby se očistila
od vášní zlých, se halí ve sníh čist.
V ruch žití hledí, slyší vaše plesy
i sladký šepot lásky tajené;
i smutek, který srdce vaše děsí,
sem splývá v rakve naše zborcené.
Sen vesmíru tu sníme gigantický,
tu klidně čekajíce na svůj čas,
jenž promění náš bědný osud lidský
a vyzvedne nás v synů Božích jas.
Jsme símě, které čeká jara svého,
však rozpadat se musí do těch chvil,
kam v líchy Hospodáře tajemného
je rozsévač-smrt tvrdě rozhodil.
To jaro přijde, vzplane v sluncí žáru
a v ohni s nebe padajících hvězd,
je tuší naše těla ve svém zmaru
a chví se rozkoší, že budou kvést.
104
Jak skořápka se rozlétne pak v chvatu
zem ve hrobech svých plná záhady,
my vzejdem v úbělu neb ve šarlatu
jak skvoucí, věčné Boží zahrady.
Tak plujem tiše na vesmíru vlně
a cítíme, jak s našimi sny hrá
dech Nesmrtelnosti už tajuplně,
jež hroby naše v plesu zotvírá.“ – –
Já v dumách naslouchám tich jejich plesu
a slza hořká na řase mé schne,
jen v duši pohnuté se touhou třesu,
již vzbudily ty chóry tajemné.
105
Epilog.
Slavná chvíle!
nebe v lesku,
v květů síle
země hýří,
srdce ztichlo
ve svém stesku.
Na všem leží
klid a snění,
jak hrot věží
strmí v nebe
sladké mysli
pozdvižení.
106
Dál a dále,
výš a výše,
v jas se hale,
duch se zvedá,
noří se v ty
jasné říše.
Vyvanula
bolest jeho,
pohasnula
všecka touha
života v něm
pozemského.
Oheň jiný
hoří v zraku,
mizí stíny
z hloubi nitra,
jak se zdvihá
do oblaků.
Pořád užší
pruh ho dělí;
tuší, tuší
blízkost Věčna,
za sebou už
život celý.
107
Blíž a blíže
svého cíle
kotvu kříže
vroucně vrhá
do přístavu...
Slavná chvíle!
108
OBSAH:Strana
Prolog7
I. V ty výhně9
II. V dumách11
III. To ticho velebné!13
IV. Ve zpovědnici15
V. Tys nevýslovný16
VI. Ježíš18
VII. Maria19
VIII. Má duše20
IX. Nepoznám nikdy21
X. Tvou sladkou vůni23
XI. V objetí kříže24
XII. Trůn25
XIII. Před tabernaklem26
XIV. Při pozdvihování29
XV. V roztoužení31
XVI. Cesta vítězův33
XVII. Touha34
XVIII. Mě zadrž35
XIX. Dobrý pastýř36
XX. Ecclesia38
XXI. V života vedru41
XXII. Muka lásky42
109
Strana
XXIII. Pod tíží bázně 44
XXIV. Píseň46
XXV. Ty víš!48
XXVI. Hlas50
XXVII. V šeru chrámu52
XXVIII. Prosba54
XXIX. Renaissance56
XXX. Jsi píseň57
XXXI. Víc trpět!58
XXXII. Píseň60
XXXIII. Vise62
XXXIV. Zjevení64
XXXV. Liliím65
XXXVI. Magnifikat67
XXXVII. Sine macula69
XXXVIII. Královně sv. růžence72
XXXIX. Litanie loretánská74
XL. Dítě76
XLI. Panně Montserratské79
XLII. Má pout82
XLIII. Ó snít mě nech!84
XLIV. Já přišel86
XLV. V Tvém příchodu88
XLVI. Moje srdce90
XLVII. Zvony92
XLVIII. Andělu strážci!94
XLIX. Tak náhle!96
L. Jak nikdy dřív!98
LI. Teď!100
LII. Hymnus mrtvých103
Epilog106
E: tb; 2004
110