XVII. Touha.

Xaver Dvořák

XVII.
Touha.

Jak by mělo srdce rozvít se, v kalich rozevřít se prudce; jeden paprslek jen nejvíce milosti mé touhy muce! Ať svou vůni může vydýchnout, jež mu nitro rozepíná, vyřinout jak balsamový proud ku podnoží Tvého Syna. Srdce moje to chce vzplát a růst v zápal před oltářem Jeho, rozdýchni je dechem božských úst do květu Mu mystického. Tolik dlouhých roků, toužných dní čekalo tu sladkou chvíli, až Ty zapláš do mé jeseni slunce žárem tvůrčí síly. Hle! se kladu zdrcen do Tvých cest, kudy jas Tvůj božský snuje, třebas já byl jenom suchý klest, Tys žár, jenž květ vyčaruje. 34