XLII. Má pout.

XLII.
Má pout.
Je cesta dlouhá, dlouhá k Tobě, tak bez konce se prostírá; dni, průvodčí mí, dál vždy kynou, kde obzor v hloub se rozvírá. Kraj života, jak je mi všední! mně jiný touha zrcadlí, jak fata morgana se snáší a okřidluje krok můj mdlý. Ten bájný kraj a pohádkový, snů opředený půvaby, mou zajal všechnu chorou duši, křik vášní víc jí nesvábí. Kde svaté Město neobsáhlé se zdvihá v prostřed Věčnosti, a ze safíru blankyt nad ním se skvěje jeho jasností. 82 Zdi mramorové jeho hradby žhnou jako alabastru běl, jsou brány jeho démantové, ty, Beránek jež otevřel. Den v něm se nikdy nezastaví, a květy neznají než jar, a na všem nesmrtelnosti tkví neznámý zemi, luzný čar. Tam nesejde už úsměv s lící, plá smutkem navždy netknutý; kdo předěšeni smrtí vešli, bol sen je zapomenutý. Všech srdcí tluk je symfonií, jež zní tam Věčnem líbezná, a láska čistá je tu plesem, jak nikdo dříve nepozná. – – Je cesta dlouhá k Tobě, Pane! má duše k Věčnu dlouze zrá; kde krok můj mdlobou podlomí se, Tvá milost ať jej podpírá! 83