XLV. V Tvém příchodu!

Xaver Dvořák

XLV.
V Tvém příchodu!

Ach, po Tvém příchodu, ať v hrůze, toužím, svých dnů běh modlitbou svou neprodloužím; ať hříchů prach leh’ těžce na list květů, jež rostly na záhonech mého života, žeň chudá pro soud se Tvých božských retů. Mé duše křídla volna jsou, pout tíže juž spadla s nich, jež k zemi všecko víže, s mých zraků osleplých tmy děsná clona; já prohlédl v Tvých zázrak bílých Měst, svou rozkoší svět už mne nepřekoná. Na zašlé sny juž bez lítosti shlédám, jich kalich ke zprahlým rtům nepozvedám, a za hrob nachýlen v ty dálky věčna zrak třeštím vytržením – po cestě, jíž blížíš se v Své slávě z Nekonečna. 88 Tvých skvoucích vojů pochod triumfálný prach sluncí zlatý zvířil v oblak valný, v něm zahalen jdeš vítěz v zlatohlavu tou cestou milionů věků všech, jež zašly a jež přijdou ještě v davu. Blesk, v ohnivém Ty spěješ voze prudce, královské žezlo v probodené ruce, jdeš na žeň svou a svou na vinici, úrodu svoji sebrat srpy žhavými a plevu její pálit na hranici. Čím bude, srdce moje nechvěje se, Tvůj ortel jak meč ostrý klidně snese, neb touha duše bude nasycena: ať slovem Tvým v hloub pekla prokleta, Tvým pohledem však z muky vykoupena. 89