XLIV. Já přišel.

XLIV.
Já přišel.
Já přišel do mystických Tvojich zahrad tu nejkrasší, tu nejsladší, ach, píseň svou na strunách srdce svého Tobě zahrát. Své tajemství Tys odkryl přede mnou, paprskům milosti Své dal jsi padat na cestu bloudícímu ve tmách ztracenou. Mou úrodu když viděl’s vedrem svadat, Tys oblak deštěm těhotný tam zved’, dal’s mannu, lačného když’s viděl strádat. Když zmíral jsem v ran krvi chor a bled, Tys cestou vlídně šel jak Samaritán, lil balsám v rány, vínem vlažil ret a v nocích těžkých horečkou když zmítán, Tys u mne stál a soucit v očích hrál, Tys neodcházel nikým neuvítán, až v hrudi studené tam oheň vzplál, jímž duše má teď ve plamenech hýří, až v květech purpurných můj život stál. 86 Má píseň jde i věčnosti Tvé šíří, v ní láska moje stříbrný jak zvuk, hle, v tonech serafinských žhavě víří. Chce věnec nevadnoucí ze Tvých ruk, chce v paprscích se slunit ze Tvých očí, je touhou trýzněna a plna sladkých muk. Kam jdeš, se dětsky za tebou hned točí, však silna je, že svět jí věčně nezotročí! [87]