XXII. Muka lásky.

XXII.
Muka lásky.
Mé srdce mučí láska – sladký kat, cítím ji bytost všecku pronikat; mým mluví pohledem jak slitování, a v stisku ruk mou vroucně hřeje dlaní, a mezi bídnými své bratry shání. Je svatá, vím; má pomazání své ran nejsvětějších božské od krve, má od ní plameny své horoucnosti, svou něhu, která nemá nikdy dosti se rozplýtvati ve své toužebnosti. A roste víc, čím víc se dává jen, jak zdravý strom, jenž z jara oklestěn; toť zákon její, balsamem se líti v ty rány, jež se v těle bratři nítí, jak břízy kmen své srdce otevřiti. 42 Na cesty vede mě, jež tvrdé jsou, kde květy nevinnosti nerostou, kde hořce voní bídy zlořečení, hřích rdousí, zrozeno co ještě není, kde rozkoší jest jenom zapomnění. Tam světla svého bílý paprsk vnést, dát pršet jej jak žhavý duše křest, v mdlých očích, než se ve sloup zvrátí, naděje odraz sladký vyvolati a touhám mrtvým znova život dáti. Stín smutku, který na všem leží tu, prozářit vlídným jasem soucitu, sen mladosti vnést, jako za večera v síň temnou lampu, vždycky, dnes jak včera, a úsměv vyčarovat z dětství šera. Ten úsměv víry, jenž jest nejsladší, jenž za hrob do věčnosti dostačí, most zlatý divem odtud k nebi klene, po němž jdou zraky na vždy vyjasněné v království synům Božím otevřené. 43