IX. Nepoznám nikdy.

Xaver Dvořák

IX.
Nepoznám nikdy.

Zde nikdy nepoznám té Lásky taje, tu sladkost srdce, z něhož vytryskla; mdlý touhou svojí klekám přemítaje tu, kde se mezi námi ztajila. Tak blízko bije ve zázračném tluku, závojem bílým k duši proniká, svým tajemstvím mou prodlužuje muku a zvětšuje mou kletbu hříšníka. Víc nelze zřít! lem symbolické řízy bolesti nelze prudce zachytit, vše v mysteriu pohříženo mizí, jak v slunce západu dne bílý svit. Moc’ vrhnouti se k svatým nohám v pláči, růst vidět v očích milosrdenství, plát úsměv, v němž se odpuštění zračí a otvírá se ráje království! 21 V té víře smrt, ó kterak rozkošná je, tma hrobu touhy mojí nezděsí, má síla bázní těla více zraje, se vnořit k věčna hloubi přeje si. Až zhasne dne svit bílý v očích těla, má duše v jaké světy prohlédne, kde Kristus ruce vzpiaty – záře skvělá – jak dítě z kolébky ji pozvedne. 22