XXXII. Píseň.

XXXII.
Píseň.
Nad to srdce nejsvětější co bych vroucněj’ miloval? nad statky je nejvzácnější, život rád bych za ně dal. Nad to srdce není dáno v šírém světě lidstvu nic, co být může milováno, a co může blažit víc. Nad to srdce, které nezná nežli zmírat v oběti, krví hořet, záře hvězdná, spásou v naše prokletí. Ježto v žáru milování zůstalo nám dokořán, když se na Kalvarské stráni otevřelo v nachu bran v božském těle na kříž vbitém jako svatý asyl všem, kdo by chtěli v boji lítém v posled zachránit se v něm. 60 Ó jak vábí krásou svojí, jakou něhou umí vzplát! zřím, jak včely, duše v roji mystický úl oblétat. Jedny v cudném roznícení rozkoš věčna ždají pít, jiné, že jim spásy není než tou branou lásky jít. Nebo v jeho božském žáru vše se divem promění: kdo sem vstoupá, dítě zmaru, vyjde nebes stvoření. A kdo čist se v touze noří v božské jeho prameny, jako slunce slávou vzhoří, vzlétne fenix plamenný... Až svou skončím dráhu danou, smutné země smutný host, Kriste sladký, touto branou dej mi jíti na věčnost! 61