XXXIV. Zjevení.

Xaver Dvořák

XXXIV.
Zjevení.
(Vsd. Andreji Hlinkovi, martyru slovenskému.)
Noc melancholická je, pohádková! hvězd světla ztratila se černou tmou; na všecka rozpomínáš sladká slova, po štěstí zmizelém se ňadra dmou. A na všem smutek leží, kletba stará, sten lidstva slyšíš ze snů horečných; neb bolest jako ironie jara vše rány rudě rozpukala v nich. I bolest tvoje, která stále doutná, teď dechem cizím v tobě vzhořela a srdce zakvílelo jako loutna, jež zapomenuta kdes visela. Pak náhle ztichne vše jak skonejšeno a do tmy hvězdy záři protkají; to božství soucitu jak neviděno by chvělo se tu tiše po kraji. V par cloně stříbrné jít Kristus zdá se a žehnat do všech stran a chat; mdlý láskou o kříž v poli podpírá se, ten žal, že moh’ jen jednou umírat. 64