XLVII. Zvony.

XLVII.
Zvony.
Z dálky slyším, slyším: zvony znějí; je to jako ve snu líbezném, jejich hlasy, nevím, co mi chtějí, ale všecko bolí v srdci mém. Staré rány ve mně otvírají, ne tak rány jako ztráty mé; klenotnice, v nížto krásou hrají skvosty, které pozdě ceníme. Jak to jihne v mlhách vzpomínání, obraz za obrazem vystoupí; chtěl bych vykoupit je krve daní, za každým mé srdce zaoupí. Chtěl bych ruku vztáhnout, zadržet je, co by přebolelo srdce jen, ale mizí mlhy do závěje, a já vidím přelud, je to sen. 92 Za nimi mne touha zachvacuje, břímě Sisyfovo dál je žít; chtěl bych v propast, která věčnem sluje, vrhnout se, v jich stín se proměnit. Z dálky slyším, slyším, zvony zní to, pro mé srdce hlasy andělů; ó mé dětství svaté, jak mi líto, a jak toužím po tvém úbělu! Ozdobit se tvými liliemi, lampu nevinnosti planoucí, v dálku odvanout tou smutnou zemí jak to Ave zvonů tichnoucí. 93