XLVII.
Zvony.
Z dálky slyším, slyším: zvony znějí;
je to jako ve snu líbezném,
jejich hlasy, nevím, co mi chtějí,
ale všecko bolí v srdci mém.
Staré rány ve mně otvírají,
ne tak rány jako ztráty mé;
klenotnice, v nížto krásou hrají
skvosty, které pozdě ceníme.
Jak to jihne v mlhách vzpomínání,
obraz za obrazem vystoupí;
chtěl bych vykoupit je krve daní,
za každým mé srdce zaoupí.
Chtěl bych ruku vztáhnout, zadržet je,
co by přebolelo srdce jen,
ale mizí mlhy do závěje,
a já vidím přelud, je to sen.
92
Za nimi mne touha zachvacuje,
břímě Sisyfovo dál je žít;
chtěl bych v propast, která věčnem sluje,
vrhnout se, v jich stín se proměnit.
Z dálky slyším, slyším, zvony zní to,
pro mé srdce hlasy andělů;
ó mé dětství svaté, jak mi líto,
a jak toužím po tvém úbělu!
Ozdobit se tvými liliemi,
lampu nevinnosti planoucí,
v dálku odvanout tou smutnou zemí
jak to Ave zvonů tichnoucí.
93