XX. Ecclesia.

XX.
Ecclesia. (J. Exc. Th. Dr. Jos. Doubravovi, biskupu králové- hradeckému, památkou na den 10. října 1909.)
Buď zdráva, Matko vznešená, buď zdráva! Tvé dítě jsem, Tys víc, má Královna! Tvá přes tisíciletí září sláva, Tvá krása podmaňuje čarovná. Ten purpur, na Tvých ramenou jenž skvěje, je krví mučedníků napájen; ach, staletí ta jaká epopeje, v Tvé tělo psána místo v pergamen. Tvé zápasy, když světa do areny jsi vešla Galilejka chudičká, když líté šelmy na tě vypuštěny; vše imperia, ach, jak byla maličká! 38 Tys vyšla vítězkyně odtud v světy a rostla’s, dříve zrno hořčičné, v strom bájný, jehož ratolesti vsety i v poušť, kam zašla’s v touze zimničné. Jak rozekvetly liliové sady tu nejlepších Tvých dětí, asketů, již rozezněli modlitbami všady skal skrýše, pusté břehy moře tu. Tvůj úsměv v lidstva strasti nesl záři a v rány jeho balsámem se lil; Tvůj Kristus, zápal svatý na oltáři, vše národy v Tvé lokte shromáždil. A byla’s Matkou, jaké nemá země, vždy odhodlanou každé k oběti, jak poklad nebes chráníc dítek jemně, Ty dovedla jsi na smrt trpěti. Tvé jizvy skvoucí na Tvém božském těle, jež neseš, Kristus jak svá stigmata, kdo sečte! a přec svého nepřítele v klín vineš stejně, Matka dojatá! Tvůj meč, jímž dobýváš si říší, je láska světem dříve neznaná; a když Tě v posměch trhají s Tvých výší, jest odpouštět Tvá sladká obrana. 39 Tou láskou nebes zem jsi zapálila, jež pluje vesmírem, loď zářící; vše srdce kouzlem víry’s opojila, vše dálky k poslední až hranici. Na skále Petrově trůn Tvůj se zvedá, Tvá koruna se týčí v ohně hvězd; Tvé říše konce zrak náš nedohlédá, Tvé žezlo, které třímáš, věčné jest. Ať rostou pronásledování lítá, v Tvůj purpur nenávist tká zlatou nit, co dítek ctnost mu perly jasné vplítá, bys Královnou se mohla VečnemVěčnem skvít. 40