XXIII. Pod tíží bázně...

Xaver Dvořák

XXIII.
Pod tíží bázně...

Pod tíží bázně když jsem se ve prach shýbal, když na mých rtech se úzkosti výkřik chvěl, Tys ke mně skrytě blížil se, pot můj líbal a podával číš těchy, jak archanděl; pod noci hvězdným vějířem na má muka paprsky dštila stříbrné Tvoje ruka. Tak učil jsem se milovat Tebe z všeho tou láskou božskou, v srdci jež na dně tkví, jež studnicí je pramene milostného a ráje ztraceného kdys dědictví. V ní sladké chvíle trávím a vytržení, budoucích plesů věčnosti zpřítomnění. 44 Jsem žárliv na trn, jenž se Ti vbodá v skráně a krví Tvojí slavnostně zahoří, na rány hřebů, jež se Ti vbodly v dlaně a v bílé nohy pod rukou netvoří; na kopí, které v ňader Tvých úběl sjelo, vod živých lidstvu studnici otevřelo. Ó chtěl bych v touze rány Tvé přičarovat do těla svého, vbíti je v každý úd, nad bolest Tvoji více nic nemilovat, Tvým smutkem zastřít život svůj odevšud; Tvou žlučí hořkou promísit kalich žití, však láskou Tvou jak růžemi ověnčiti. 45